Řecko 2000
CK Pámbu Nás Netrestej

© Bednítko 2001

Jak to vidím a co si pamatuju já - Muček je sklerotik a lidovej vypravěč.
Aneb: Kterak jsme hledali a našli krásné, resp. dostatečně silné zážitky.
Motto: Věci musíš hledat tam, kde jsou, protože jejich hledání tam, kde nejsou, nemá smysl. (Pan Kuda)
 
Čtvrtek 27.4.2000
Odjezd stanovený na 18:00 hodin se mírně posouvá - Péca přijíždí se zbrusu novým transitem v 19:00, pomalu jsme tu již všichni (Messieur Mik, Hary, Táta Míša, Pan Kuda, Péca, Zuzka, Bednítko), nakládá se chlast a začínáme řešit jak navázat lodě (trochu se nedostává zahrádky na tr., což Péca promptně zajišťuje). Za přispění Pana Kudy se tvoří hlouček chytrejch, který za mocného popíjení Plzní přispívá k navazování cennými radami. Asi na 15. pokus je již definitivně navázáno, nikoli ideálně - v Řecku to předěláme - ale nejedeme přece daleko a Péca jezdí pomalu a bezpečně. Asi ve 23:00 s přibyvší Ivetkou vyrážíme z Barrandova směr Dolní Dvořiště a Benátky.
Free shop Dolní Dvořiště: první dotyk s Řeckem - nakupuje se Metaxa (mimochodem zhruba stejně drahá jako v Řecku) a noříme se do temných končin zlotřilých hejtmanů a protijaderných aktivistů.
Trestáme zlé Rakušáky hned dvojím únikem platby za tunel pod Pyhrnpassem (Pimpas) - mejto je totiž až za tunelem (5,5 km) takže to otáčíme, na druhý pokus už Péca trefuje odbočku na Spital a jedeme do Liezenu vrchem - a mám to zadarmo! (Tenhle tunel se v žádném případě nevyplatí používat - Pimpas není vysokej a zdržení je max. 15 minut.)
 
Pátek 28.4.2000
Časně ráno zjišťujeme, že Ivetka není pouze elegantní děvče, ale taky elegantně smaží s autem.
V Benátkách hledáme to správné přístaviště tak dlouho, že z pěší prohlídky naštěstí není nic. Ukazuje se, že prohlídka Benátek z paluby trajektu je naprosto ideální - je toho vidět víc než z ulic a člověk se nemusí prodírat zástupy Germánů. trajekt objíždí centrum ze 3 stran, takže paráda.
Náš trajekt je poměrně důstojný zjev, převyšuje okolní Benátky asi o 4 poschodí a ke všemu se ještě pyšní krásným jménem Erotokritos. Bystří vodáci z Čech se nenechají zmást a okamžitě převádějí toto a všechna další místní jména a názvy do tvarů nám bližších a tím lépe zapamatovatelných. Začal to tedy EROTOKLITORIS. Ostatně celý pobyt v Řecku se budeme pohybovat v pohoří Pindos. (Pimpas jsme odhalili až cestou zpátky.)
Máme před sebou 26 hodin lenošení, kalení, spaní, etc., je to rozhodně lepší nápad, než se táhnout dalších 1200 km po placené dálnici do Brindisi a pak strávit ještě 8 hodin na trajektu do Igoumenitsy. Z Benátek je to celkově mírně delší (časově) a mírně dražší (bez kajut, ťamoťebou), za pohodlí to však rozhodně stojí. Za nedostatek nezakoupení kajuty lze považovat pouze to, že při všeobecně oblíbené zábavě za současné přítomnosti muže a ženy nakukují do tranďáku skrze kouřová skla tatíci sviňáci z okolních vesměs dánských karavanů.
Je nádherně, slunce pálí, vítr fouká, takže kdo se neoblékl a nenamazal (UV filtr), spálil se. Plešouni mají rudé lebky.
Večírek se zcela vyjímečně vydařil, někteří členové mají potíže s orientací a Táta Míša se seznamuje s Metaxou. Opojen lahodnou chutí ji pije na žízeň, což se ukazuje jako závažná dietní chyba a má za následek ztížení společenského uplatnění Táty Míši po dobu dalších 2 dní (o přísném lékařském zákazu požívání Metaxy na dobu neurčitou nemluvě).
Skrze krásnou Švýcarku (20), již se pokouší kupodivu neúspěšně obludit, se seznamujeme s Řekem poměrně odpuzujícího zjevu jménem Stavros. Vychlastal nám šmejd spoustu Metaxy a ještě se pokoušel vyhandlovat Švýcarku za Zuzku, což jsem mu při vědomí kvalit Zuzky v klidu schválil s tím, ať si to dohodne. Za následující obtěžování vskutku málem dostal po tlamě. Švýcarské děvče je zřejmě dost bystré, takže nás taky bere s rezervou - ale pěkně se s ní povídá (aspoň mám takovej dojem).
 
Sobota 29.4.2000
Ráno jsme zjevně nepříliš vybíravými slovy personálu vyzváni, abychom vypadli z kavárny, což není na škodu - je tam smrad a zima z klimatisace.
Přistáváme nejprve na Korfu (Kérkyra), po dalších 2 hodinách jsme v Igoumenitse. Oceňujeme zavedení shengenských pravidel do hraniční procedury v přístavu. Oproti dřívějším zkušenostem se nekoná žádná úřední buzerace, a tak bez jakéhokoli zdržení vyjíždíme k bankomatu a za nákupem vína a Metaxy.
Péca se seznamuje se zvykovým právem řecké silnice - informativní charakter veškerého dopravního značení a vzájemná ohleduplnost všech řidičů včetně policie. Po chvíli přemlouvání je opral přes dvojitou čáru - uhnuli nám a zamávali.
Přijíždíme k říčce Tiria (ww1), Táta Míša se za stromem straní zbytku kolektivu, který zatím zjišťuje naprosté sucho v řečišti. Rušíme plánovanou prohlídku amfiteátru Dodoni a přesunujeme se rovnou k podsvětní řece Acheron (Styx). Po zjištění, že nad spodní vyvěračkou v Gliki neteče skoro nic se přejídáme smaženými kalamáry v místní restauraci a hrdinně míříme nahoru. Bohužel potmě a po špatném břehu (pravý). Za vesnicí Samonida nacházíme pohledný kamenitý hřeben s kostelíkem vhodný k přespání - ráno moudřejší večera.
 
Neděle 30.4.2000
Probouzíme se do krásného rána a od časných návštěvníků kostelíka dostáváme vařená vajíčka (jsou právě ortodoxní - tedy pozdější než u nás - velikonoce).
Péca po sbalení spacáku zjišťuje, že sdílel lože se štírem. Ostatní si postupně prohlížejí zajímavou raritu - amfiteátr "naruby" postavený místo v údolí na klesajícím hřebeni kopce. Jeviště je v sedle. Poptáváme se místních na cestu k Acheronu. Ještě, že to neviděl Charouz - nového tranďáka jsme zajeli fakt skvěle (okamžitá výměna spojky, tlumičů, brzdového obložení a gum vhodná). Péca naši důvěru nezklamal a cestu (novostavba silnice) průjezdnou nejlépe buldozerem absolvoval až na nějaké ty rány celkem bez potíží.
Ještě že po levém břehu vedou docela komfortní (a značené) silnice.
Na mostě u Aloni potkáváme asi 2 m široký potůček a několik německých vodáků. Stařík, který tvrdí, že už to několikrát jel, nám ukazuje fotografie - je to tam fakt dobrý. Dodává, že sjízdný stav indikuje šířka vodního toku cca. 4-5 m a varuje, že za dnešního stavu půjdeme asi 3 km pěšky řečištěm. (Parta potokářů v čele s Vojtou Jančarem to druhý den jela a prý to tak hrozné nebylo.)
Rozhodujeme se k okamžitému odjezdu na Louros. Po bloudění polními cestami kolem úseku ww1 "total verwachsen" (úplně zarostlé - DKV) se vracíme po hlavní silnici na začátek krátkého kouzelného údolí. K římskému akvaduktu je to cca. 2 km, ale stojí za to. Připadáme si jako v trnkově Zahradě - řeka teče mírnými peřejemi (max. ww3) hájem tlustých platanů bizarních tvarů. Akvadukt je taky velkolepej. Estetický dojem kazí pouze dva koupající se hroši (Mik a Hary).
Zato "Louros springs" je o ničem - do zčásti umělého jezírka probublávají ze dna pramínky Lourosu. Následující horní úsek říčky je asi ww1-2, namáčet se už nebudeme.
Zahajujeme večírek a přesunujeme se do Plaka k řece Arachtos (Erektos).
 
Pondělí 1.5.2000
Vyrážíme do kopců k řece Kallariticos (Klitoritikos). U mostu nad soutěskou za Christi zjišťujeme velmi příznivý vodní stav a společnost podléhá vábivým slovům jakéhosi pitomce Bednítka o nutnosti jet "od vejš" s tím, že Němci vždycky přehánějí a popsaná ww3+ bude max. ww2 pro všechny. (Nakonec se ukazuje, že posun byl na druhou stranu.) Odjíždíme ke skalnímu klášteru Kipina (Pipina). Údolí nad ním je už nepřístupný, hluboký a zjevně nesjízdný kaňon. Hned nad vesnicí Pipina odbočuje k řece pěší cesta na kamenný turecký mostek. Nad mostkem nesjízdné, pod ním ano. Začíná to nenápadně, asi jako Louros. Po cca. 300 m zastavujeme a prohlížíme.
Místečko je to krátké, zato pěkně sviňácké. Peřejka končí dvěma skoky přes ostré šutry, mezi které je vhodné se trefit (není to o život, ale o ruce). Dělám pokusného chrousta, po mém přežití se odhodlává ještě Péca. Messieur Mik volí dámskou cestu vpravo, ostatní přenášejí pohodlně vlevo. Dobře tak, legrace bude ještě dost.
Po chvíli se řeka začíná sypat mezi velkými balvany, přes které není vidět, velmi z kopce. První skupina (Bednítko, Zuzka, Péca) zastavuje na konci cca. 500 m dlouhého nepřetržitého kataraktu (ww4) v místě posledním možném před dalším žertíkem Klitoritikosu. Druhá skupina nás za balvany ve vracáku nevidí a přes naše usilovné mávání pádly a řvaní tam s vyjímkou Mika padají jako Němci do krytu. Messieur Mik nás označuje za bandu idiotů, nebo něco podobného. Hary se několikrát pokouší zvedat a plave. Pan Kuda krysí hned v prvním rybníku a zkouší, jestli pod podemletým balvanem je nebo není sifon. Zůstává tam viset za špricku, což má za následek její ztrátu při současném získání zkušenosti, že kšandy na šprickách jsou životu nebezpečná zhovadilost.
Pouštím se na oči za nimi - místečko je stejně jako první víc o ruce než o život. V jediném průskoku je mírně vlevo v proudnici šutr. Pak se řeka i my uklidňujeme, dojíždíme (Pan Kuda dochází) k mostku u Christi, svačíme, Pan Kuda se s půjčenou šprickou rozhoduje pokračovat, a pokračujeme.
Soutěska psaná jako ww4 je o něco lehčí než horní úsek - je to krátké a s vracáky, takže ji všichni absolvují bez problémů. Následuje asi 5 km shitu ww1 v rozlitém oblázkovém řečišti, už aby to skončilo. Dolní kaňon Klitoritikosu si ale nelze nechat ujít - voda do ww3 a nádherná příroda.
Vtékáme do Erektosu, který sice obsahuje pěkné peřeje s vlnami, ale mezi tím dlouhé přestávky a jinak nic. Vyplatí se jet maximálně k prvnímu mostu. My jedeme až do Plaky, máme toho všichni tak akorát.
Pan Kuda cestou objevuje příčinu pravidelného směru vanutí větrů proti proudu řek. Voda tekoucí shora dolů totiž dole přibývá a tudíž podle zákona o zachování hmoty, energie, blbosti a nevím čeho ještě je nade vší pochybnost, že vzduch je tímto vytlačován vzhůru, aby doplnil ubývající hmotu u pramenů řeky.
Na tábořišti postavíme stany a vyrážím se Zuzkou a Panem Kudou do místní taverny. Hospodskej je sice trochu laxní, nicméně rozdělává oheň pod roštem a hostí nás pečeným jehněčím hřbetem. Dobrota, dobrota. Přijíždí skupina Vojty Jančara a některým členům smutně kanou sliny při odjezdu na tábořiště po povelu Vojty k povinnému společnému vaření.
Večírek s ohněm a zpěvem, ve finále je Panem Kudou odhaleno, že oheň zajisté začne hořet, pakliže mu pan Kocanda přestane škodit.
 
Úterý 2.5.2000
Vyrážíme na horní Erektos od mostu u Krapsi. Nový transit se opět ukazuje jako vynikající terénní vozidlo. Kromě shlédnutí parádní želvy cestou nahoru a návštěvy centra Ióanniny v podvečer nelze o tomto dni říci cokoli positivního.
Obtížnost sjetého 16 km úseku k Charokopi nepřevýšila ww1 a teklo to rychle úměrně stavu vody (málo). Zejména na singlu to byl fakt zážitek. Již nikdy více Erektos !!!! Pod vysedacím místem je asi 400 m dlouhý katarakt, za dnešního stavu ww2, za vysokého možná až do ww3+, představa vynášení lodi zpět po neschůdných březích je natolik lákavá, že na to serem. Snad by se dalo jet odtud k mostu pod ústím Klitoritikosu, ale s ohledem na kilometry autem okolo a kvalitu silnic to asi sotva někdy zkusíme.
Návštěvu Ióanniny zakončujeme několika gyrosy a řeckým salátem v taverně. Jsme poučeni, že gyros je řecká obdoba hot-dog, což nám přijde jako poněkud kulhající přirovnání.
Odjíždíme k řece Vikos - Voidomatis, která se vyznačuje mj. tím, že od začátku na soutoku několika potoků až k vesnici Vikos se jmenuje Vikos a od Vikosu dolů Voidomatis.
Vikos je suchej, otáčíme a nedaleko u malého mostku a kostelíka táboříme. Velmi romantické místo s vůní vřesu, útoky moskytů a zimy.
 
Středa 3.5.2000
Po kontrole 2 vodočtů (kterej je ten pravej?) u hospody před ústím Voidomatisu (stav 12 z DKV má být zřejmě 120) jdeme na Voidomatis z Vikosu. Podle DKV je to 1,5 hodiny namáhavé cesty k řece, podle německého vodáka z Plaky 1 hodina a 1/2 hodiny odpočinku. My jsme dole za 1/2 hodiny, lze však potvrdit, že tato část sjezdu Voidomatis stojí za prd. Ti, co zhodnotili 1 hodinu chůze s lodí na hřbetě jako příliš, litují velmi svého rozhodnutí při cestě zpátky nahoru. Stála prý taky za to. Řeka ale stojí za libovolně velké útrapy - nádherná, místy nepřehledná divoká voda do ww4+ v ještě nádhernějším kaňonu. Jedeme to pochopitelně na oči - spodní hladinu je vidět, tak co.
U mostu pod Aristi vysedáme a jdeme na prohlídku kláštera. Bohužel je v rekonstrukci, takže zavřenej.
Hary s Tátou Míšou a Panem Kudou jedou ještě k hospodě před ústím - je to hezká ww1 v hezkém údolí.
Následuje návštěva Konitsy - nákup chlastu a jídla, poslání pohlednic a gyros - žádná kultura, pochopitelně. Pod tureckým mostem přes Aóos nacházíme vodočty taky 2, údaje se liší mírně. Ten vpravo pod mostem ukazuje 110, chvíli se nemůžeme dohodnout, jestli je to míň, nebo víc, a jedeme nahoru.
(Optimum pro spodní soutěsku z Paleioseli na vodočtu cca. 50 m vlevo před mostem je 130-150, na vodočtu vpravo pod mostem cca. o 30 méně - t.j. 100-120).
Cesta je trochu do kopce, Ivetka má obavy, zda to není příliš. Pan Kuda ihned rozptyluje veškeré nejasnosti: Stoupáme úměrně terénu - méně stoupat nelze.
Most u Paleioseli není - Aóos si zřejmě s místním obyvatelstvem zažertoval. Pravé předmostí ještě stojí a z řeky čouhá les armovacích drátů. Méně příjemné je to, že jsme zamýšleli spát na druhém břehu. Rozhodujeme se pro odjezd výše a spaní někde cestou. Kdo a jak našel ve stráni nad Koumoumanirisem krásné terásky a jak je možné, že se všem podařilo vyhnout se obrovskému hovnu na přístupové cestičce, nevím - co si nepamatuju, to se nestalo. Ještě večer však Péca zjišťuje nepříjemnou skutečnost, že jsme v Konitse zapomněli natankovat.
 
Čtvrtek 4.5.2000
Zatímco ostatní ráno komatí, pouštějí kačenky po Koumoumanirisu, etc., Péca s Ivetkou si zajeli do Konitsy a zpět (pouhých cca. 60 km, z toho polovina prašno-kamenitá cesta). Zjišťujeme, že "silnice" z Distrata podél Aóosu je neprůjezdná (po zimě ji ještě nestihl projet KarelPilař), jedeme tedy přes Vasilitsa ski resort - kocháme se nádhernými výhledy na zasněžený masiv Timfi, ale cesta do Vovousy se tím značně prodlužuje. (Přes most u Paleioseli a dál po levém břehu by to mohlo být lepší a kratší.) Zkoušíme se ještě dostat shora na cestu směrem k Distratu, kdyby náhodou bylo třeba z horního Aóosu utéct. Po odstranění několika malých končíme před závalem velkým. Ještě že jsme se nepokoušeli projet ten camel trophy dole - dali bychom si ho dvakrát. Do Vovousy dorážíme v časném odpoledni, vyčerpaní celodenní jízdou krásnou horskou krajinou, kde je výskyt asfaltu na silnicích ostře ohraničen posledními domy ve vesnicích. Nemůžeme se shodnout, proč, z čeho a kdo zde tyto vesměs výstavné domy daleko od civilisace postavil a z čeho a pro koho je udržuje (většina z nich vypadá zavřená).
Na sjetí horního Aóosu je už pozdě, končit se stejně dá až v Paleioseli, kde se silnice poprvé od Vovousy dostává k vodě. Před námi je 21 km horního Aóosu a 11 km středního. Legrace na cca. 9-12 hodin (nevíme, protože popisy horních 20 km jsou v DKV dost nejasné). Jdeme se podívat na Dementos, říčku nám neznámého místního jména, oplývající však "Vodopádem u dvou slepců" (bližší info: Sušenej). Dementos je naštěstí suchej.
Řešíme kdo a co zítra.
(Popis z DKV stručně: začátek u pily na km 24,5; 500 m testovací trať, kdo zde má potíže měl by na mostě ve Vovouse skončit. Z Vovousy km 25-35 ihned začíná velmi pěkný soutěskový úsek, silně zablokovaný, válce, stupně čitelné z lodi, ww3+. Na km 35 je 3 m vysoký vodopád, nesjízdný, při vysoké vodě nelze přenášet. Začátek 10 km korsické soutěsky. Úzké a zalomené stupně do 2 m, zřídka pod ww4. Nutno počítat s napadanými stromy. Nejtěžší místa jsou často jen velmi namáhavě přenositelná, s event. slaňováním lodí, atd.)
Babo raď - je to skutečně pravda? Ostatní úseky už známe (nikoli však dokonale, jak se později ukázalo), tenhle ne. Informace od Bobíka Sušenýho hovoří o 10 km shitu a 10 km korsické soutěsky, sjízdnost při cca. 3-8 m3/sec., od 10 m výše kongo smrt. To asi souhlasí.
Odhad: prvních 11 km pojedeme 1,5 hodiny (potvrzeno), dalších 10 km 4-6 hodin, takže u ústí Koumoumanirisu můžeme být reálně za 6 hodin (potvrzeno). Dále do Paleioseli 11 km ww2 (podle Mika - ve skutečnosti tam byl 9 km shit a 2 km ww4+) je na 3 hodiny.
Vychází z toho začátek časně ráno (9:00), takže nechlastat, vyčurat a brzo spát. Pojede Bednítko (pokusný chroust), Péca, Táta Míša na Mikově Overflow a Messieur Mik na Jivu, když měl tolik keců, že to má jet i Hary.
 
Pátek 5.5.2000
Ráno je zimní pohádka, všude jinovatka a ukrutná kosa. Odkládáme odjezd o 1 hodinu, abychom při nasedání do lodí nezmrzli.
Zima má ještě jeden drobný nedodstatek - zatímco včera byla ideální voda (cca. 4-5 m3/sec - 50 cm na vodočtu ve Vovouse), přes noc to nahoře zamrzlo a teče něco mezi 2-3 m3/sec (vodočet 40 cm). Testovací trať je o ničem, takže v DKV mají v tomto pravdu. Nemáš-li na to, vyčaď a neohrožuj svým neuměním sebe i ostatní. Z řeky se v podstatě v celé délce 1.etapy do Paleioseli (32 km) nedá zdrhnout. Prvních 10 km bylo za této vody hodnotných - kromě lodí jsme si ošoupali i ruce neustálým odstrkováním v oblázkových rozlivech - žádná Schluchtstrecke se nekonala.
Vstupní vodopád na km 35 hodnotíme jako sjízdný, ale pouze za cenu podstoupení 99% jistoty rozbití držky. Přenáší se pohodlně, nicméně je pravda, že za vysoké vody zřejmě není kde vystoupit. Následuje 10 km Korsiky, pouze v několika málo místech tvoří řeka souvislejší (do 300 m) katarakty. Jinak podobné Codi, nebo Schwarzbachu. Za vody, kterou máme (minimum pro sjetí), je obtížnost všude do ww4-. Jet na oči jako první je však zážitek dostatečnej, nestěžuju si. Zmínkám z DKV o slaňování lodí nerozumím - leda, že by někomu vadilo skákat s lodí z nízkých skalek do klidné vody. V případě velké vody bude asi problém s přistáváním a vylézáním před místy, jež je vhodné prohlížet. Event. přenášení je pak po hladkých a vesměs mokrých skalách, použití lan však rozhodně není nutné. Čas sjetí v našem případě byl 6 hodin z Vovousy k ústí Koumoumaniris (včetně 2 zastávek na svačinu a pivo), při větší vodě to bude asi stejné - vršek půjde rychleji.
U Koumoumanirisu (taky suchej) nás už toužebně očekávají Zuzka s Panem Kudou, kteří přijeli po něm. O anabázi skupiny jedoucí z Vovousy tranďákem se sluší ztratit pár slov. Odjezd vrcholové skupiny se udál v čase nejkratším možném s ohledem na zimu. Na souši zůstává Ivetka, Zuzka, Pan Kuda a Hary. Pan Kuda se okamžitě chápe organisace navazovaní zbylých lodí. Ostatní jsou mu pouze velmi slabými oponenty, takže je po Kudovo. Cestou do kopců se ozývají podezřelé zvuky na střeše. Po kontrole nákladu odchází Pan Kuda hledat vlastní kajak za obtížně potlačovaného veselí zbytku party.
Od ústí Koumoumaniris pokračujeme už společně. Úvodem 5 km shit, šoupání přes rozlivy. Poté, co Mik zasvěceně prohlásí, že už tam (v Paleioseli) každou chvíli budeme, pojďte za mnou, já to tady znám, se řeka zužuje a vody je najednou dost. Do první kaskádky skáču trochu překvapeně a s povolenými kleky. Další se sypou za mnou jako banda dementů. Následující 2 km posléze hodnotíme jako technicky nejobtížnější úsek z celého toku Aóosu. Jsou to dlouhé katarakty s vlnami a válci požeráky, kterým se naštěstí úspěšně vyhýbáme. Obtížnost hodnotíme jako ww4+, pokud jsme to event. přehnali, je to tím, že po 25 km vody už toho máme docela dost. Za všechno mluví to, že Táta Míša dává krátce po sobě 2 krysy (nemýlím-li se, jediné za celý zájezd).
Závěrečné 4 km jsou zase shit, tentokrát alespoň ne suchej. Utrpení, vyčerpání.
Asi v 19:00 šťastně dojíždíme k troskám mostu u Paleioseli, Ivetka s Harym nás už očekávají, oheň je rozdělaný, ovšem aby té chvály nebylo moc - nejsou postavené stany, není uvařeno, pivo taky není vychlazené, protože ho Péca schoval před Harym tak, že ten hledal tam, kde nebylo (viz motto).
Vyhlašuju program na zítra - spodní soutěska Aóosu - první cca. 4 km shit, potom cca. 10 km kaňon s vodou ww4,5,6,X. Zdrhnout se nedá a je to na 5-6 hodin. Pak přejezd na Kalamas, resp. Gormos, aby se Hary ještě svezl.
Nominace na Aóos: Bednítko, Péca, Zuzka, Táta Míša; Pan Kuda a Mik si nechávají time do rána.
Takže nechlastat a pořádně se vyspat. Klaplo to, ve finále zůstávám u ohně s Pécou a Harym, po jejich odchodu klimbám na stoličce a probuzen zimou odcházím do pelíšku.
 
Sobota 6.5.2000
Ráno nacházím na své plešce krev (kde se tam mrška vzala?), Péca se drží za hlavu (má uvnitř druhou, větší) - tak nějak jsem si to nechlastání před těžkou vodou představoval. Messieur Mik předstírá všechny choroby světa a hlásí, že nejede. Pan Kuda naopak nabral na síle a rozhoduje se k účasti. Máme o starost víc, ale Pan Kuda si to zaslouží - spodní kaňon je fakt bomba, a mít ho jen na měchuřině v r. 92 je málo. (Ve zmíněném 92 jsme tu byli s Vojtou Jančarem autobusem a s většinou laminátových lodí. Skupinu singlů vedl Petr Charvát, jel s námi i Jirka Škranc, jen Pomeranče tu zlý strýček Bery nepustil na vodu - oprávněně.)
Vyjíždíme opět s mírným zpožděním (asi v 10:00). Plavba ke kaňonu je až na občasné průhledy na zasněžený hřeben Timfi, pod kterým pojedeme, velmi opruzná. Na začátku zajímavých míst dáváme přestávku a já s potěšením zjišťuji, že si snad ještě leccos z 92 pamatuju. Neurychlí nás to, ale rozhodně uchrání od najetí do některého ze zablokovaných míst, která jsou sjízdná jen 1x za život. Zodpovědně uplatňuju poučku o tom, že úsek je sjízdný na oči, pokud je vidět spodní hladinu. Zbytek party občas mírně remcá (pravda je, že z kajaků vidí méně, než já na singlu, a o mně ví většinou jen to, že jsem někde zmizel). Odplácím jim jemným žertíkem - tu skálu padlou přes celou řeku si taky pamatuju a vím, že před, okolo i za ní je klidná hladina. Sděluji Pécovi, že za tím je to v pohodě a mizím vpravo v úzkém tunelu. Péca asi neumí tichou poštu, mizí za mnou, a zbylí 3 členové neví, jestli jsme zešíleli, nebo co. Přenést to není kudy, takže se za chvíli se značně předsunutýma očima postupně objevují za skálou. Za skálou je skutečně ještě asi 5 m dlouhej rybník, následující katarakt ale patří mezi několik zdejších pověstných masomlejnů. Přenáší se, tuším, vpravo.
K nesjízdným místům (s Pécou jsme tak ohodnotili 6 míst, zbytek party o 2 více) lze říci tolik, že jsou dobře rozeznatelná z vody a nad všemi se pohodlně přistává. Některá jsou na řece v sériích, takže po přenesení následuje např. jen travers přes řeku a přenáší se znova. Je vhodné prohlížet raději delší úsek najednou. Přenášení je vždy možné a není nutné použití lan ani chytaček ke slaňování lodí.
Přes to dochází k častému a mohutnému šramocení. Moje občasné zastávky za účelem zjištění šance na přežití jsou totiž vždy důvodem k vystoupení všech ostatních z lodí a k dlouhému prohlížení míst, na nichž není co prohlížet. (Do čela skupiny doporučuji napříště diktátora Pinochetových kvalit s patřičnými pravomocemi k udržení morálky.)
Poměrně disciplinovaně funguje pouze Péca; asi v polovině trasy zjišťuji příčinu - Péca jezdí totiž se zavřenýma očima. Odhalil se sám. Sjel skok vlevo u skály a po zastavení lodi v tišině, kdy konečně otevřel oči, zjistil, že nic nevidí. Najel totiž popředu do jeskyně. Zpět do proudu vycouval bravurně. Ostatní získali dojem, že skok musí být nutně přenesen, ačkoliv byl celkem o ničem.
Chvíli poté začínáme mít mírné potíže s Panem Kudou. Důsledky jeho latentně chronické chřipkoangíny, kterou oplývá již asi měsíc, se projevují značným úbytkem sil a tomu odpovídajícím rozvojem kvality jízdy. Dělám, že jsem si ničeho nevšiml, abych ho nevyplašil ještě víc.
K dokreslení celkové atmosféry v dlouhém nepřístupném kaňonu po asi 4-5 hodinách jízdy přichází bouřka. Hromy mezi skalami mohutně duní a kroupy nám bubnují do helem. Nedá se číst voda - zastavujeme pod převisem a čekáme, než přejde to nejhorší. Asi po 10 minutách rozhoduju, že je to určitě už lepší (pochopitelně blbost - je to úplně stejný), vodu sice stále ještě nejde číst, ale nehodlám čekat, až nám nějakej vtipnej přítok posílen bouřkou zvedne hladinu - dnešní stav nám v dnešní sestavě rozhodně úplně stačí.
Míjíme několik dalších žertovných míst. Nejdřív dlouhá kaskáda s průjezdem ve tvaru obráceného S. Začátek vlevo, ostře zatočit vpravo, vlevo nechat násosku mohutného sifonu - teče tam asi polovina řeky, pak dlouhá zatáčka doleva, konec středem, vlevo vytéká sifon po cca. 20 m pod balvany. Naštěstí si ho nikdo kromě mě nevšiml, zbytečně by se vyplašili, kromě toho jsme to stejně jeli na oči, protože z pravého břehu byly zdálky vidět pouze hrubé obrysy vhodné cesty. Do toho sifonu by ostatně bylo možno najet pouze v případě nadměrné akutní blbosti.
Jeden z posledních zablokovaných úseků opět stojí za to. Jsou to 2 skoky s odstupem cca. 15 m, což by bylo dost, kdyby ten první neměl hnusnej nájezd a tím celkovou obtížnost ww5 a ten druhej nebyl naprosto neprůjezdnej masomlejn - sifon, kterým teče celá řeka. Jedu jen já s Pécou, ostatní přenášejí po pravém břehu oboje najednou. Péca si zvyšuje obtížnost zapomenutím zavření výpušťáku, takže na konci 1.skoku ovládá kajak již s mírnými obtížemi. Naštěstí v pohodě dojíždí a přistává u mě vlevo, kde se dá ten masomlejn taky přenést a líp se tam přistává než vpravo.
Údolí začíná mít charakter brzkého konce kaňonu, několik vtípků nás ještě čeká.
Nalevo na skále se objevuje klášter Stamatissis, ke kterému vede z Konitsy po levém břehu poutní a turistická cesta. Potkáváme popa s několika dalšími ctihodnými vousáči, lámanou angličtinou si vyměňujeme poklony - my na Řecko, Řeky a řeky, oni zas na to, jací jsme borci (pochopitelně). Ještě nám radí, že následující jez je skvělej a máme ho jet. Již z 92 ale dobře vím, že libovolné vodní stavby v Řecku jsou velmi nebezpečná legrace a tak radši přenášíme (nechceme mít lodě či něco jiného rozpárané o roxory).
Obtížnosti ubývá a za dalších asi 1/2 hodiny dojíždíme s mírným zpožděním (asi 1,5 hodiny) k dvojmostu v Konitse (tureckému a ocelovému). Na vodočtu vpravo pod mostem máme asi 105, vlevo 50 m nad mostem cca. 135, pěkná nižší voda, jsme spokojení a unavení. Všichni přeživší (všichni) mají můj obdiv - sám bych to za takovým pitomcem jet nechtěl.
Je 17 hodin, takže šmytec. Hary s Mikem svorně tvrdí, že už nikam jinam nemusí, a že jsou rádi jak jsme si pěkně zasmažili. Za asistence místního žebravého psa (má zajímavou úchylku - místo vrtění ocasem krouží, děvčata jsou z toho na větvi) zahajujeme špekovo - česnekovo - metaxovou hostinu, zasloužíme si to.
Nabíráme vodu, navazujeme lodě (vč. nezbytného trčení holých řití ze střechy tr.), a vyrážíme směr Igoumenitsa, abychom byli ráno v pohodě v přístavu a nemuseli moc brzo vstávat. Cestou převládne názor, že než hledat nějakou škrancovnu, budeme spát přímo na pláži v Igoumenitse.
 
Neděle 7.5.2000
Erotoklitoris přijíždí na čas, cesta zpět bude kratší o zastávku na Korfu, protože tam už byl. Počasí opět krásné, odpoledne trávíme v palubním bazénu. Len sa trela, málem jsme přinesli kajak za účelem eskymovacího a jiného show. Lenost a nízká koncentrace alkoholu způsobují odklad tohoto nápadu na později. Se setměním nám ti šmejdi bazén vypustili.
Večírek je decentní úměrně únavě z celého zájezdu. Odcházíme spinkat do útrob trajektu - po vzoru věci znalých valutových cizinců pohrdáme zahulenou kavárnou a ukládáme se v koutech haly u hlavního schodiště.
 
Pondělí 8.5.2000
Probuzení je příjemnější než cestou tam. Nikdo nás neprudí - ležící postavy v chodbách Řeky zjevně nezajímají. Venku začíná být hnusně - asi se blížíme k domovu. V Benátkách je naprostej hnus, zataženo, déšť, smog.
Severní Itálie je pod vodou, jako zřejmě často v tomto období. Směrem do Česka se to kupodivu lepší. Chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, Pan Kuda nás cestou skrz Alpy informuje o všech lyžařských terénech, které zná, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, chlast, transportní stav, chcátcemice, tradiční obrázek silniční dopravy.
Bez dalších zvláštních příhod dojíždíme v noci do Prahy.
Loučení je dojemné, uvidíme se na vodě a na řeckém večírku, až Messieur Mik napíše deník.
 
 
(Postavy a jména jsou pochopitelně smyšlené - nebudu riskovat, že mi za ten deník dá někdo na hubu.)