Turecko 1999
Destruktiva Praha

Původně jsem měl za to, že psát si deník autobusového zájezdu je blbost, ale názory se v čase vyvíjejí, tak do toho. Popíšu aspoň to, co jsem za ty 2 roky nezapomněl. Pochopitelně to bude poněkud jednostranný pohled ze sedačky číslo cca. 24 v autobuse do blízkého okolí (kam možno alkoholem zastřeným okem dohlédnout), vodní události z okolí naší skupiny (Feďa, Lihová Hlava, Bednítko, Zuzka, Marie, Aleš) a přechod hor Kaçkar Dagi z Ayderu do Yusufeli (Bahno, Sádlo, Koktoš, Lihová Hlava, Lihová žena, Bednítko, Zuzka, Kačena a Betynka).
Bobík Sušenej vzal zájezd fakt vážně. Zálohy se začaly vybírat už na podzim předcházejícího roku a tak je lidí dost, což se často nestává. Aby to nebylo tak jednoduché, chytré hlavy několika dobrodruhů v čele s Bobíkem vymyslely malou modifikaci zájezdu - výlet do Gruzie v trvání předem neurčené délky od 3 do 7 dní. Brabčák zajistil i nějaké průvodce od gruzínských slalomářů. Bobík je nadšen.
Jsem ve skupině ostatních, kteří nadšení nesdílejí a oprávněně oponují, že si zaplatili zájezd do Turecka a ne do Gruzie. Celá doba na Turecko je už tak dost krátká (12 dní) a ukrojit z ní cokoli nám přijde velmi nevhodné. Kromě toho drahé - kilometry, víza, pojištění, o ohrožení veškerých movitých věcí včetně autobusu nemluvě. Je z toho dost výbušná situace, která hrozí způsobit krach zájezdu.
Asi měsíc před odjezdem je poslední schůzka účastníků a Bobík navrhuje kompromisní řešení: Gruzie bude na 3 dny a udělá se to tak, aby ti, co do ní nechtějí, mohli jít přes Kaçkar. Kačena sice ještě trochu ječí, že jim to pojištění, etc., platit nebude, ostatní se spokojí s ujištěním, že nedojde ke zvýšení ceny zájezdu, no - uvidí se.
 
18.6. - 20.6.
Po několikahodinovém usilovném skládání kartonů piva a jiných nezbytností (např. kartony whisky) do útrob autobusu vyrážíme směr cigánenlandy. Touhle cestou (Rumunsko, Bulharsko) jsem už dlouho (13 let) nejel a zase dlouho (asi tak navěky) nepojedu. Smrad, humus, bordel, filcky, pohlavní nemoci, žebráci, zloději, šlapky a čarodějnice. O falešných policajtech v Rumunsku nemluvě. Platíme několik pokut kdoví komu a kdoví za co. Nejlepší fór je rumunsko - bulharská hranice. Asi 1 km před hranicí začínají budky, které si tu asi může postavit každej gangster, kterýho to napadne. Podle výzev, načmáraných křídou na plechových tabulích, event. tlustým fixem na kusu kartonu z krabice, se tu vybírají poplatky za ekologii, vzduch, zavšivení, získané pohlavní a jiné choroby, a tak. Chtějí vesměs tak 20 - 40 US$, což vrchní diplomat Vašík umně snižuje na max. 2 $, tedy částku, kvůli které nemá cenu se hádat. Bulharsko projíždíme po šílených okreskách mimo hlavní tahy, abychom se vyhnuli gangsterům a dalším "pokutám". Dopoledne 20.6. dojíždíme šťastně na tureckou hranici - už se těšíme, až zase budeme v civilisaci.
 
20.6.
Turci se civilisujou ukrutnou rychlostí - hranice trvala polovinu doby proti r.'97 a s pasovým úředníkem byla sranda. Vybíral si z hromady pasů podle fotek podezřelé ksichty a nechal si je ukazovat. Bavil se dobře, my taky. (Byl jsem pochopitelně také perlustrován.)
Pokračujeme do Asie, na mostě přes Bospor nabírá večírek vysokých kvalit. Za použití mikrofonu probíhá neoficiální recitační soutěž (kdo větší zhovadilost), neoficiálně vítězí Lihová Hlava s básní Listopad:

Listopad
listí padá
kdybych ho neměl na čůrání
tak bych si ho vyškub
smrada.
Zjišťujeme, že policajti od naší poslední návštěvy opustili oblíbenou zábavu spočívající v odchytu zahraničních řidičů a jejich pokutování za různé kraviny. Dobře tak.
V časném odpoledni projíždíme Samsun a naši řidiči už toho mají tak akorát. Dokličkujeme do Terme a jde se na pláže - jsou oplocené a uklizené!!! Řidiči si 3 hodiny schrupnou, abychom mohli pokračovat. S pár odvážlivci jdu navštívit místní lokantu. Dostáváme hezky zamřelé skopové na roštu, velká dobrota. Lokanta je, pravda, poněkud humusná a drahá. Následuje desinfekce whiskou a podobnými preparáty - nenašli jsme zdraví na hnoji.
Šťastně nalézáme místo v ohybu spodního toku Akşu Çay, kde jsme spali v 97 s Transitem. Autobus s vlekem tam kluci nacouvali taky. Velkej komfort a příjemné zjištění, že Akşu má vodu - jupí - bude zase pěkná voda na rozjetí (ww4-5).
 
21.6.
Vydatně odpočinuti po dlouhé cestě jdeme na horní Akşu. Začínáme o něco níž, než předloni, ale veselo je i tak dost. Ten válec, v kterým jsem tenkrát krysil, si pamatuju. Jdeme se na něj podívat ze břehu. Nevypadá nějak významně. Koktoš by mohl vyprávět - dusil tam až do zelena. V následující kaskádce se pokouší utopit Macák, zachraňuje se sám a materiál to taky přežil, ale málo platný, drž se ševče svého kopyta, Macák na tom kajaku jezdí pořád jako píča. Ve skoku skoro na konci ruší KviKvi definitivně svoje AQ, které už prošlo mým a zejména Vašíkovým používáním, takže bylo mnohokrát vařené. Kromě toho mistr KviKvi jezdí vytrvale jako idiot. Končíme u mostu nad soutěskou s nesjízdným vodopádem, stačí nám to. Spí se na stejném místě dole u řeky. Vyjímečně večírek.
 
22.6.
Akşu má pořád vodu, tak měníme program a místo pravděpodobně suché Maçka Dere se rozhodujeme pro Akşu z městečka Dereli dolů, aby se svezly taky holky a Nobody. Při nasedání se potkáváme s kuka-vozem. Poté, co ochotně naloží naše odpadky z autobusu, zajíždí do řeky a ekologicky veškerý svůj obsah vysype. Ztěžuje to nasedání - pod kukáčem je sifon jako prase, o nutnosti kličkování mezi zbytky zeleniny, kostí a PET lahví nemluvě. Spoléháme se na zázračné samočistící schopnosti tekoucí vody a jdeme na to. Zejména ze začátku si všichni (až na několik humusáků) dávají velký pozor, aby jim ten hnus nestříkl na ruce nebo nedejbože do obličeje. Jinak to byla krásná voda do ww3, kde se svezli všichni.
Přejíždíme k Maçka Dere, která je skutečně suchá, ovšem její přítok, který jsme v 97 nazvali Sumelas Dere (podle kláštera Sumela, od kterého teče; stejně tak se ovšem může jmenovat Altindere), má neuvěřitelnou vodu. Jdeme na to. Krásné svezení do ww4. Krásu narušuje pouze Zuzka, která se nejdřív nemůže rozhodnout, jestli jo, a pak v hydru a s odvázanou lodí začíná zase mínit, že ne. Vycukala se a skoro celou řeku probrečela (a prozvedala); jizerskej sifon (Ostrov Hrůzy vpravo) je ještě v živé paměti a sebevědomí se nedostává. Za odměnu si na tábořišti pod klášterem u pstružích sádek kupujeme pstruhy (velryby) a děláme si dobře. Někteří nadšenci vyrážejí pěšky ke klášteru, nevěříce mým slovům o ještě značné vzdálenosti. Byl jsem tam předloni, tak jsem v klidu.
 
23.6.
Bobík se rozhoduje pro změnu programu - původně nezamýšlený úsek Çoruh Nehri pod městem Ispir získal širokou podporu - vezmem to od Maçky do vnitrozemí a přijedeme do Ispiru po proudu Çoruhu. Nápad to byl dobrej, jeho realisace ovšem předpokládala průjezdnost "bílých" silnic autobusem s vlekem, což bylo zbytečně odvážné. Přes časné dopolední hodiny propuká v busu večírek za účelem dosažení transportního stavu. Jedeme nejdřív po asfaltkách asi 100 km do vnitrozemí. V poušti, která začíná v podstatě hned za prvním hřebenem, je horko, ale na horách na obzoru je vidět sníh. Odbočujeme na bílou. To je sice prašná, ale stále poměrně komfortní cesta. Míjíme stáda dobytka, napájejícího a koupajícího se v poklidně tekoucích meandrech horního Çoruhu. Vesničky oplývají pravým tureckým koloritem - chudoba je velmi vidět, kromě mešity, ťamoťebou, ta je vždy honosná. Mimochodem - mě osobně to uráží podstatně míň než honosné bankovní budovy - mešita je totiž mimo jiné společenský prostor sloužící obci.
Po asi 50 km bílé silnice potkáváme suitu buldozerů a podobných stavebních strojů. Jejich obsluha nás ujišťuje, že dál s busem určitě neprojedeme. Řidiči v doprovodu Vašíka (univerzální tlumočník všech světových jazyků) a Bobíka odjíždějí jakýmsi minibusem na obhlídku situace. Vrací se asi za 1/2 hodiny s tím, že to skutečně nejde. Objízdná trasa vede zpátky na asfaltku a dále přes Erzurum. Většina účastníků soudí, že než trpět dalších 300 km jízdy busem po silnicích různých kvalit, raději pojedeme na lodích po pravděpodobně zcela hladkém (do ww1) Çoruhu. Po asi 50 km to již za tmy vzdáváme u prvního silničního mostu a vysíláme stopem výzvědnou skupinu k hlavní silnici, aby odchytili bus. Přijíždějí asi za 1 a 1/2 hodiny. Mezitím se družíme s různými typy, projíždějícími sporadicky v autech okolo. Jeden nás zaujal zejména: oplýval v tomto kraji obvyklými mírnými chlapecko-chlapeckými sklony a anglicky ovládal kromě hallo a good bye ještě větu "I love you, tourist".
 
24.6.
Probouzíme se na štěrkové ploše, která by dobře mohla být parkoviště, pokud by tu ovšem bylo u čeho parkovat. Jirka Škranc by z nás jistě měl radost. Asi 500m od nás je za řekou vesnička v oáze. Prvně v životě jsem časně ráno se zalíbením poslouchal meluzína. Vyjímečně neječel, nýbrž zpíval krásně probarveným basem - bylo to hezké a decentní.
Dáváme prahy Çoruhu pod Ispirem. Zejména ten první se mohl snadno stát velkou taškařicí: pamatuju si přesně, jak předloni vypadal, a zatímco ostatní lezou ven a prohlížejí, mám intenzivní pokušení poslat to tam na oči. Naštěstí je i shora z vody vidět, že se cosi změnilo. Místo dlouhého "S" je tam po pádu kamenné laviny rozbitej stupeň, nájezd je jen úplně vlevo po břehu, a většina lidí soudí, že ne. Mám za to, že to jde, přede mnou to tam stihne poslat Vašík a Eda, ten jako vždy ukázkově čistě. Zahajuji za nimi sled těch, kteří to po vzoru Vašíka jedou jako prasata, ale bez nehod. Jen Evík si ve válečku na konci té legrace zkouší, jak objemné má plíce. Už jsme stihli vyndat házečky, Evík však po asi 20. eskymáku s vloženým pokusem o krysu vyjíždí z válce ven s hlavou vzhůru, tedy se ctí. Obdiv nebere konce, ostatně Evík má plíce skutečně bohatě vyvinuté - nic nového. Další 2 prahy jsou beze změn, 4. byl asi jakousi povodní rozvalen, není tam nic významného.
Od silničního mostu pokračujeme s méně výkonnou sekcí dále, dlužno říci, že místy to bylo taky dost žertovné. Zejména s Marií je veselo. Ti, co pohrdli druhým, pro ně příliš nezajímavým úsekem, připravují nám vtípek na závěr - zastavují bus nad strání horolezecké obtížnosti tak 4, s loďmi je to fakt hodnotná zábava.
Následuje prohlídka Ispiru, nákup, lokanta, a jedeme do sedla Ovitdagi Geçidi (2600 m.n.m.) Cestou bereme místní stopaře, chtějí na druhou stranu hor. Jsou trochu vyplašení z probíhajícího večírku v busu. Plánujeme spaní v sedle s pokračováním inteligentní zábavy typu kreslení nemravných obrázků na Macákova chodidla, etc. V sedle je poněkud nevlídno (totální píčasí - vítr, mlha, sníh, asi -2°C), pokračujeme tedy dál. Nacházíme krásné místo v asi 1000 m.n.m. u bystřiny, která je druhou zdrojnicí Ikizdere. Zastavuje u nás nějakej Turčín s pickupem a tvrdí, že tu nemáme spát, neboť v noci určitě sestoupí z hor Kurdi z PKK a všechny nás postřílej. Víme, že je to kravina. Kurdi jsou tak 500 km daleko a jandarma se s nimi moc nemaže. Z hor sestoupila bouřka. Kvalitní, jak je v těchto krajích zvykem. Končíme večírek a jdeme odpočívat před Ikizdere, je to vhodné.
 
25.6.
Ráno stihneme kromě hygieny, snídaně, kačenek, etc. obdivovat obrovského šneka - vypuká fotografická hysterie. Přes instalaci krabičky od sirek vedle něj kvůli měřítku neznám nikoho, z jehož fotky by bylo patrno, proč ji vlastně fotil - šnek, no a co? Vyšel děsně malej, šmejd.
Ikizdere, v našich krajích zvaná též Vykrysdere, valí jako obvykle. Nemůžeme se dohodnout, jestli víc, nebo míň. Osobně mám za to, že míň než předloni (některá místa mám živě v paměti). Rozhodujeme se pro částečnou autobusovou prohlídku úseku do městečka Güneyce; je tam taky vodočet, na kterém stejně nevíme kolik má mít. Soutěska vypadá relativně vlídně, zbytek jako obvykle - pásovej dopravník s velkou masou vody, vlnami, karfioly a válci, tedy přesně to, co neumíme jezdit. Technicky nic extra obtížného, fyzicky je to ale dost vyčerpávající.
Zhruba 2 km pod obvyklým nasedacím místem s krásnou zahajovací kaskádou, na které pravidelně propukají jatka, objevujeme v řece padlý stožár vysokého napětí včetně drátů, je to dobré leda tak na utopení, tak zahajujeme až pod tím. Následující asi 4 km k soutěsce leckomu včetně mě úplně stačí. Je to hodně o morálu a ten dnes nemám. Vrcholová parta pokračuje dál, soutěska je vtipná, další žertík čeká na začátku městečka Güneyce, a asi 2 km pod městem je závěrečnej bonbónek v podobě esovitého skoku s následujícím válcem přes celou řeku. Následuje úsek asi 6 km do ww3, pěkná voda pro všechny.
Po návštěvě pobřežního města Rize se přesunujeme do údolí řeky Firtina Çay. Je to nejbohatší údolí z celé oblasti - kromě pěstování čaje tu mají zřejmě příjmy z turistů a lázeňských hostů horské obce Ayder. Jsou tam jakési termální prameny a jezdí tam poměrně dost Turků. Cizinci o tom naštěstí zatím moc nevědí, ale chystají se tu na ně. Pstruží restaurace jsou poměrně honosné (a taky drahé - asi o 1/2 dražší než průměrné lokanty), staví se hotýlky a nové mešity. V rámci večírku se jakýsi dobrodinec (Jituška, tuším) vytasí se strojkem na vlasy. Klaplo to, ráno vypadá část účastníků jako chovanci uprchlí z ústavu pro mentálně retardované jedince.
 
26.6.
Vyjíždíme směr Ayder asi 3 km nad městečko Çamli-Hemşin. Přítok Firtiny, na který se dáváme, křtíme nejprve jako Ayder Çay, po asi 1 km jízdy pak nechtěně získává další jméno: Claarův potok. Vyskytuje se tam totiž velmi vtipný vodní útvar - šikmý jazyk, vysoký asi 1,5m, ústící pod stojatou hladinu tůně. První dvě skupiny tam napadaly jako banda dementů. To, že do toho najel Janek, mě nepřekvapuje. Co tam ale hledali ostatní, když bylo dost jasně vidět špičky předchozích lodí vzpínající se k nebi, dodnes nechápu. Asi mu bezmezně věřili. Naši skupinu vedu metodou "levej přizdisráč" levým průjezdem a naprosto v pohodě.
Efekt výše popsaného jazyku je předvídatelný. Přímý průjezd je nemožný, tak se jede štafetově (druhý předchozího vystrčí, aby v té díře zůstal na oplátku sám a čeká na dalšího, který tu službu převezme po něm). Má to drobný nedostatek - někteří se při tanci pata-špička neudrží v lodích a zanedlouho ve vývaru rotuje asi 6 prázdných lodí. To se stává osudným Claarovi - jednu z nich potkal čelistí a už se veze na laně přes řeku, busem k místnímu lékaři, a nakonec policejním autem nejdřív do Rize a pak ještě do Trabzonu. Skoro za rohem (asi 150 km).
Končíme u ústí potoka do Firtiny a čekáme na autobus, abychom mohli sbalit a vyrazit za Claarem do nemocnice. V Rize nás odkazují do Trabzonu, kam přijíždíme vesměs značně podroušeni. Operace (šití a drátování Claarovo huby) se protahuje, rozcházíme se na vycházky a nákupy potravin, večírku na chodníku před špitálem se však stejně nevyhneme. Jsme mírně atakováni místními mafiány. Mysleli si, že na nás něco trhnou, ale místo toho nevěří svým očím - tolik opilců pohromadě asi ještě neviděli. Večírek vrcholí zařazením folklórních prvků s tanci. KviKvi mezitím telefonuje s agenturou pojišťovny Allianz o repatriaci Claara včetně Kačenky, kroutěj se velmi. KviKvi u mě a mnoha dalších velmi stoupá v ceně - předvádí asertivitu v praxi, asi 5 telefonátů o tomtéž a v každém asi 10x opakování téhož. Nedal se vyvést z míry a trpělivě trvá na svém. Claar s námi s ohledem na další plán zájezdu pokračovat nemůže. Pojišťovna se zpěčuje zaplatit Kačence letadlo, tak skládáme dolary, aby mohla Claara doprovodit (až se zítra v hotelu probudí, bude mu s největší pravděpodobností velmi ouvej).
Ještě před odjezdem z Trabzonu je parta nominovaná na přechod Kaçkaru vyzvána, aby si sbalila - cestou nás rychle vysadí na smluveném místě a ostatní budou okamžitě pokračovat na gruzínskou hranici, kde už má čekat průvodce. Máme trochu zpoždění, a tak v Çamli Hemşinu dochází po otočení autobusu k drobné rozepři - Bobík nechce splnit předchozí dohodu, že nás vyveze až do Ayderu. Volíme raději konflikt. Je asi 1 hodina v noci, tady se spát nedá a dolmuşy teď taky nejezdí, abychom mohli popojet výš. Dohadujeme kompromis (je nás 9, takže máme trochu váhu) - odvezou nás busem bez vleku na nějaké rozumné místo pod Ayder, kde půjde přespat a ráno dojít k horám.
 
27.7.
KAÇKAR DAGLARI (Kaçkarlar, Kackar Mountains)
Ráno nás vítá deštěm, to bude teda zážitek. Pomalu snídáme a zjišťujeme stav našich věcí. Na to, v jakém stavu jsme balili, chybí nám jich neuvěřitelně málo. Vyrážíme pěšky, po asi 1 km bereme dolmuş. Je sice už napůl plnej, ale to by v tom byl čert, aby Turek nenacpal do 9 místného Otosana kromě 5 Turků ještě 8 Čechů s batohy. Svezl nás za drobný obnos (asi 1.000.000) kousek nad Ayder, ušetřili jsme si nějakých 4-5 km, budou se hodit.
Po asi 1 hodině pochodu vzhůru mezi rododendronovými háji (to by průhonickej zahradník čuměl) přicházíme na plošinu před rozdělením cest k Yukari Çaymakçuru a Yukari Kavronu. Je tu plno aut, igelitových přístřešků, ohnišť a odpadků. Zjevně místní oblíbené piknikoviště.
Přijíždí kukáč, Sádlo navrhuje, abychom jeli stopem (v nákladním prostoru, ťamoťebou). Popeláři se s námi dávají do řeči (asi 2 anglická slova, k tomu ruce a nohy). Dojde i na tužku a papír. Máme prý určitě jít přes Yukari Kavron, protože jeho brácha nebo švagr, nebo co, tam má kavárnu, nebo hotel. I další kusé zprávy, které máme, hovoří o prudkém turistickém rozmachu Yukari Kavronu. Lokantou bychom sice nepohrdli, ale chceme se dnes dostat dostatečně nahoru, zítra přejít hřebeny a být raději rychle na druhé straně hor. Na křižovatce je to pak celkem jasné, pokud chceme včas prchnout z dosahu automobilů, vede správná cesta vlevo na Yukari Çaymakçur. Podle mapek, které máme k disposici, to vypadá s ohledem na orientaci při přechodu hor taky lépe. Jedinej problém je, jak se utrhnout popelářům - berou to tak, že nás pozvali, a jsou zjevně velmi nasraní. Nebýt tam dost dalších Turků kolem, asi by nám dali přes hubu.
Mimochodem, dodnes nevím, jestli tam odpadky přiváželi, nebo je odváželi. Snad to druhé.
Obdivujeme kytičky - roste toho tady neuvěřitelné množství druhů, rododendrony, orchideje, horské sasanky (vypadají jako koniklece), pivoňky, modřence, azalky, tisíc druhů prvosenek, a tak dál.
V Palakçuru nás dostihuje píčasí. Neprší sice moc prudce, zato vydatně. Ve vzduchu se tvoří vodní spray, pohybující se všemi směry. Vlhkost je asi 200%, k tomu teplota kolem 10°C. Vodu máme všude, včetně útrob mého Pentaxe. Zkazila mu nějakej kontakt s nepříjemným následným efektem - po založení nového filmu se automatické odvinutí opakuje asi 8x, takže je půlka filmu v řiti. Příště jdu na Kaçkar s vodotěsným foťákem.
Cesta z Palakçuru do Yukari Çaymakçur je nevýslovně luxusní chodník z placatých kamenů. Všeho do času. Píčasí se stabilisuje - chčije furt. Přeskakujeme potok a Bahno velí k nástupu do prázdného chléva pod jedním z pěkných srubů vesnice Yukari Çaymakçur. Je tam sice hoven jako ve federálním shromáždění, jsou však uschlá (loňská - letos tu obyvatelé ještě nebyli, na pastvinách leží sníh). Vaříme a vstřebáváme teplo a sucho, bude nám oboje zapotřebí. Vůbec je klika, že nás vede zkušené Bahno - bez něj bychom to za tohoto počasí otočili a mazali zpátky na pobřeží. Nedaří se nám sice najít správnou odbočku cesty z údolí k jezeru Kara Deniz Gölü, možná proto, že tu žádná není, pomocí kompasu však na relativně správném místě bereme správný směr. Viditelnost je tak 30-50 metrů, pro orientaci v neznámých horách a s mapkami, které máme k disposici, to není mnoho. Teplota klesá úměrně nadmořské výšce. Naše teplota stoupá úměrně sklonu svahu a váze batohů, které do něj vláčíme. Holkám je šoufelníčko z rychlé změny výšky (před 15 hodinami jsme byli v 0 m.n.m., teď asi 2.800). Jen Bahno poskakuje kdesi vpředu s lehkostí gazely a nechává za sebou jen kamenné mužíky pro naši orientaci. Tábořiště pod jezerem nacházíme, kde je však jezero?. Stavíme stany, necháváme holky a Sádlo odpočívat a vyrážíme (Bahno, Lihovka, Koktoš, Bednítko) směrem, kterým tušíme jezero. Nebylo tam; cesta totiž v rozporu s mapkou vede až kolem dalšího přítoku. Dáváme se úbočím kopce nad levým břehem potůčku a po asi 80 výškových metrech přicházíme k jezeru. Jezero je poměrně velké a krásné, jako všechna horská jezera. Vidíme i mužíky, ukazující cestu dál nahoru. Fajn, máme náskok na zítra - alespoň ze začátku nebudeme bloudit. Zpátky na tábořiště jdeme už po cestě, mimochodem byla v té stráni zdola poměrně zřetelná.
 
28.6.
Ráno nás vítá lepším počasím, chvílemi je místy úplně jasno, ale než se stačíme vykolébat, je viditelnost na včerejší úrovni. Zatím aspoň neprší, je jen vlhká mlha, snad to přežijeme. Jezero skoro není vidět. Před nástupem do sněhových polí nás Bahno instruuje, jak se vyvarovat a jak se zachovat v případě pádu. Docházíme do sedla, cesta (v těchto místech již opět zřetelná) však pokračuje dál vlevo vzhůru. Ještě asi 200 výškových metrů. Podle mapky z Lonely Planet má sedlo Çaymakçur Geçidi asi 3.300 m.n.m. Lihová žena dostává kousek před sedlem intenzivní žaket - nesnídala, že je jí blbě. Zuzku a Kačenu jsem ráno nakrmil téměř násilím, jsou v pohodě.
Druhá strana hor nás vítá podstatně lepším počasím a mírnými změnami vegetace. Rododendronů je méně a jsou malé, přibývají malé hořce. Prvosenek je zhruba stejně jako za kopci. Scházíme do prosluněného údolí Düpedüz Deresi, jedné ze zdrojnic Barhal Çay. Míjíme opuštěnou Döbe Yayla a kousek nad Olgunlarem (Hovnová Vesnice) se rozhodujeme pro tábor a odpočinek a večírek, zatímco se separuju se Zuzkou v našem stanu. Koktoš nesl až sem litr ginu ve skle. Bahno zatím vyráží bez batohu, jen s hůlkami, rychlým krokem na nejbližší vrchol a zpět, aby nezlenivělo. Sušíme věci, přechod máme za sebou.
 
29.6.
Kolem včelaře, vybírajícího právě úly, scházíme do Olgunlaru. Při průchodu vesnicí absolvuji rozmluvu s pasteveckým psem (má dobré způsoby - zepředu štěká zdálky, zato zezadu se nebezpečně přibližuje). Kryji ostatním záda. Naštěstí se mi daří držet jeho agresivitu na únosné výši, příště si ale s sebou beru kasr. Vyrážíme podél Büyük Çay (Barhal) zpátky k horám směr Dilber Düzü a Mt. Kaçkar. Je krásně a horko. Cestou procházíme nejdřív stádo krav a jalovic, asi 2 km nato stádo bejků. Klidem zrovna nehýříme. Holky si ještě vychladěj nohy, některé i ruce, při přechodu bočního potoka, a po další asi 1/2 hodině jsme na Dilber Düzü. Tam se rozhodujeme pro odpočinek a piknik. Na Mt. Kaçkar je už pozdě, kromě toho se při tomto počasí (hezky) dá okolo 16:00 očekávat bouřka. Po poradě dělíme partu - Bahno, Koktoš a Lihová Hlava půjdou ráno na Kaçkar (našli, došli, i bouřka byla), Lihová žena a Betynka se projdou kolem Dilber Düzü, Bednítko, Zuzka, Kačena a Sádlo půjdou směr Yaylalar a Yusufeli. Holky se už chtějí umejt, Sádlo toho má po operaci štítné žlázy dost a mně nic jiného nezbývá. Bejci, krávy, pes v Olgunlaru, a už jsme v Yaylalaru v čajovně. Jako poctu hostům nám ten mameluk pouští televizi ze satelitu. Jsme z toho trochu kyselí. Naštěstí mu to nějak nefunguje, tak s tím dá za chvíli pokoj. Máme obavy, že až sem přijedeme příště, bude tu stát McDonald. Fuj tajxl.
Pohrdneme ubytováním v místní turistické ubytovně a jdeme pěšky ještě asi 3 km pod Yaylalar, na místo, kde jsme spali předloni. Vaříme, odháníme hejna moskytů a provádíme hygienu v trochu studeném Barhalu. Vypadá to na bouřku, téměř násilím cpeme Sádlo k nám do stanu - moc místa tam není, ale je lepší zůstat v suchu a nesežranej od moskytů, než hrdej.
 
30.6.
Dolmuş, kterej má odjíždět v 6:00 z Yaylalaru, má zjevně času dost. Vstávali jsme s budíkem a teď čekáme jako blbci. Sádlo nevydrží a vyráží pěšky napřed. Otosan přijíždí asi s 1 a 1/2 hodinovým zpožděním, čekal, až si bába naloží pytle se senem. V Parhalu se dopouštíme chyby - vysedáme a jdeme se podívat na arménskej kostel z 10. stol. Hledáme ho ve stráni mezi obytnými domy, terasovitými políčky a stružkami s vodou a odpadky, které tu současně slouží jako cesty. Kostel je pěknej, kultura má však nepříjemný důsledek - všechna auta tu totiž jezdí ráno dolů a během dne se už jen vracejí. Zkoušíme čekat na stopa, ale marně. (Jinak je tu stopování v pohodě, staví první auto na první mávnutí.) Jdeme pěšky do asi 20 km vzdáleného Sarigölu. Zážitek je to úžasnej. Prašná cesta vede po jižním břehu, je asi 40°C ve stínu a nikde žádná voda (kromě řeky, ta se ale asi pít nedá). Toho stínu taky moc není. Sádlo s Kačenou jsou rychlejší, dobře jim tak, půjdou to celé. Nahoru jede minibus s turisty, máváme na sebe, večer nám pak Sirali říká, že v něm jel a poznal nás (podle Sádla). Vědět, že jedou odpoledne zpátky, mohli jsme si leccos ušetřit. Cestou míjíme partu spojařů s minibusem, tahají tam kabel a říkají, že za chvíli jedou do Sarigölu. Tam s nimi dohadujeme pokračování do Yusufeli, až si tu stihnou do konce pracovní doby udělat nějakej melouch a zajít na čaj. My zatím sedíme na čaji s místním starostou a dalším maníkem, který umí trochu francouzsky. Kačena je ve svém živlu. Po asi 5 çayích, přepadeni hladem, obcházíme výlohu místní lokanty, která je zřejmě otevřena velmi sporadicky. Kusy ovcí vypadají velmi vábně, budou jistě správně uleželé, Sádlo z toho velmi těší. Starosta vytahuje z útrob čajovny majitele lokanty a my se máme dobře. Spojaři ještě sedí na çayi, tak dáme taky a pak už svištíme do Yusufeli. Otel Barhal, náš cíl. Chlazené Tuborgy jdou velice k chuti, v hotelu však není místo. Bereme zavděk pohostinstvím Siraliho konkurence na protějším rohu. Trochu se hádáme o cenu s ohledem na společné sociálky - ukazuje se, že pokoj s vlastní koupelnou a televizí, který nám tu předloni Sirali za levno dohodl, je jediný luxusní v celém hotelu a dnes plný. O slevě nechtějí ani slyšet, ale ráno dosahujeme svého přes kurs dolaru - necelých US$ 6 za osobu v dvoulůžkových pokojích zase není tak moc.
Kačena dává Sádlu, se kterým sdílí pokoj, školení na téma nepřípustnosti blinkání a jiných hygienických prohřešků u Sádla obvyklých. Jdeme kalit do Barhalu, přijíždí Sirali a nadšeně nás zdraví. Jak výše řečeno, poznal nás, hned se ptá na svou platonickou lásku Evíka, o které jsme mu předloni nesprávně řekli, že je married. Po zprávě, že dosud ne, se nemůže dočkat až ji uvidí. Pitomci z Gruzie mají dorazit zítra dopoledne, otel Barhal bude už volný, tak ho pro jistotu celý zamlouvám. Konverzace se úspěšně rozvíjí, zejména mezi Kačenou a Siralim, nemine nás obvyklé pohoštění místním chlastem Raki (pendrekovice), až Kačena plynnou angličtinou sdělí Siralimu cosi na téma "pravá dáma odchází v pravý čas" a odebírá se do hotelu. Věrna svým doporučením Sádlu se v náhlém hnutí vnitřností vrhá oknem na balkón a jako pravá dáma si odkládá boa na hlavní třídu. Sádlo se po odchodu Kačeny ujímá iniciativy a pouští se do Siraliho Sádlí ruštinou. Sirali naštěstí nechápe, co se děje.
 
1.7.
Ráno se nám spinká báječně - v celém Yusufeli je od večerní bouřky vypnutej proud, takže nemůžou pustit meluzínovo ječení z tlampačů. Cestou na snídani jsme svědky zatčení nekoncesovaného pouličního prodejce jandarmou. Nemáš papíry v pořádku, tak jdeme. Zboží i s regálem zůstává stát na ulici - na rozdíl od Česka je opuštěný regál naprosto nedotčen ještě při našem odjezdu druhý den večer.
Jdeme na kebábek do mně a Sádlu již z předloňska známé nejhumusnější lokanty v Yusufeli naproti autobusáku. Dělají tam kebab naležato nad dřevem a odřezané hotové kousky ještě dodělávají napíchané na jehlách na roštu. Jedna jehla je jedna porce, dáváme každý 3, lepší kebab jsem nikde jinde nezažil. Přijíždí dolmuş se zbytkem party z hor. Vtahujeme je k nám do lokanty, ostatně Lihová Hlava taky ví, kam jde. V čajovně se pak brzy dočkáme našeho busu.
Dojednáváme se Siralim cenu za spaní celého busu u něj v hotelu. Na zdi visí živnostenskej list - k mému údivu zjišťuju, že Sirali je o rok mladší než já. Myslel jsem, že je tak o 10 let starší. Cena je slušná, asi 4 dolary na hlavu, část lidí spí na karimatkách. Sirali samozřejmě informuje konkurenty, že z nás vytáhl asi 2x víc, aby je nasral.

Výlet do Gruzie se fakt vydařil. Průvodce je zcela v intencích nejhorších očekávání táhl přes celou Gruzii na Velký Kavkaz. Když po 1 dni cesty Bobík pochopil, že se to nedá stihnout, zdrncali nějakej píčawasser a jeli zpátky. Cestou do Yusufeli to pak vzali přes Firtinu a dali si pro spravení chuti Ayder Çay, Firtina Çay a soutěsku Berta Suyu. Ta jediná mě mrzí, že jsem tam nebyl. Mezi tím zažili stávku bábušek za výplatu důchodů a vojenskou ostrahu při večírku a následném nočním komatění. Sečteno - asi 1000 km úplně zbytečně a ztracené 3 dny. Kromě toho v Gruzii podle koleček z tachografu nikde nepřekročili 30 km/h (nešlo to), přičemž se ale stejně podařilo rozbít boční sklo busu při jeho zkroucení v nějaké díře. Zrovna náhodou je to tam, kde sedím, takže do konce zájezdu si můžu nechat vyprávět, co je vlastně vidět okolo (sklo je rozpadlé na kuličky a zamřížované Tesa-páskou, aby se nevysypalo). Cestou taky praskl vlek, pro účely jeho svaření naprosto neuvěřitelnou svářečkou typu "samo-domo" (fotodokumentace Skutr) se musely sundat lodě. Důsledkem je neodstranitelné znečištění většiny lodí asfaltem a ztráta poloviny vázacího materiálu. Kromě toho všichni, co jsme byli místo Gruzie v horách, shledáváme své věci naprosto nesmyslně zdupané na zemi v hromadách špíny, nahromaděné zde za celý zájezd. Asi pomsta za to, že jsme se měli v horách líp. (Někteří "kamarádi" jsou banda čuráků).

Část lidí včetně Evíka prchajícího před Siralim jede najatým Otosanem do hor, mají to s ním dojednané i na cestu zpátky (jedou přesně v opačných časech, než jezdí pravidelnej dolmuş). Zbytek se chystá na spodní Çoruh a na slizkou řeku Tortum Çay. Ani o jedno nestojím, tak zůstávám se Zuzkou celý den v Yusufeli. Napíšeme pohledy, projdeme si městečko, čajovny, zlatnictví a tak. Po asi dvanáctém çayi, na které nás neustále někdo zve (byli jsme na čaji i v obchodě s autopotřebami) se vydáváme raději nad město za účelem koupele v Barhal Çay. Ve městě je jako obvykle teplota kolem 40°C ve stínu, v kombinaci s koňskou dávkou teinu je to dobrej základ na srdeční kolaps. Odpoledne zapínají proud, což je nám zvěstováno mimo jiné ječením meluzína v naprosto neobvyklou dobu.
Po příjezdu vodní party se všichni rychle ubytují, využijí zapnuté elektřiny k návštěvě bank a holičských salónů, a na terase otelu Barhal nenápadně propuká večírek. Lihová Hlava si dala oholit hubu, vypadá dost nechutně. Travní parta v čele s Medvědem pohrdá ubytováním u Siraliho a bratří se s nějakou jeho raftařskou konkurencí z Holandska, která se o něm vyjadřuje velmi nehezky. Nazývá ho "Fat man" a kritizuje za nezodpovědné hazardování se životy klientů - vybavení i kvalita průvodců Siraliho společnosti prý stojí za prd. Je to možné, ale s Fat manem se docela dobře paří.
 
2.7.
Na ráno má Sirali sjednaného fotografa a kameramana, který mu má nafotit nějaké reklamní obrázky pro jeho raftovou společnost. Samozřejmě pro to hodlá využít naší návštěvy - nebude přece mít na prospektech nějaké mantáky. Odjíždíme s loďmi na náklaďáku a lidmi v najatém minibusu (autobus s vlekem do Sarigölu neprojede) na Barhal Çay. Je krásně, než dojedeme do Sarigölu, obloha se zatahuje. Fotograf i Sirali jsou trochu smutní. Cestou po vodě nás pak dostihuje bouřka místně obvyklých parametrů. Focení a natáčení nakonec probíhá až přímo před hotelem Barhal z terasy nad řekou, na které jsme již několikrát pěkně zapařili. Na řece je tam pěkné rozhraní a všichni, kdo mají chuť, exhibují pro potěchu svoji, fotografovu, Siraliho, i několika málo čumilů, kterým nevadí déšť. Pod městem je Bobík málem zasažen čerstvou dávkou kompletních ovčích vnitřností, které zničehonic vyhřeznou z odpadní trubky, vyvedené vysoko nad střed řeky. Bobík se nenechává vyvést z míry (spadlo to těsně za ním, takže ten humus neviděl) a parádní číslo si nechává ještě v rukávu. Kousek pod ústím Barhalu do Çoruhu chce zajet do vracáku, místo toho však na rozhraní předvádí ve světové premiéře rodeový trik "Mystery move" (zmizení). Po několika vteřinách se poněkud překvapen objevuje zase na hladině. Podle některých zpráv provedl totéž na stejném místě i Macák.
Ještě návštěva lokanty, nákupy, Tuborgy u Siraliho na terase a čekání na partu z hor. Kupuju se Zuzkou dohromady 5 kg čaje, jen jsme se trochu zbodli ve značce; Kalender çay nebyl süper kalite, jak hlásal nápis na obalu. Pro všechny další návštěvy Turecka máme jasno - jedině Çaykur, červenej nebo fialovej.
Přijíždí Otosan z hor, Sirali okamžitě odchytává Evíka a my máme ještě 2 hodiny čas, než nám ji, obdařenou různými mnohými dary, vrátí. Chodí s ní po celém městě, nevím co na to jeho dobrá pověst. Jinak se ale zřejmě už smířil s tím, že se Evík nechce stát další z jeho (neoficiálních) žen.
Vyrážíme na dlouhý přejezd k Büyük Çay, přes Artvin a Cartunkaran Geçidi (jen 1000 m.n.m.) U Artvinu se staví obrovská přehrada (megalomanskej projekt hodnej bolševika), která má pohřbít celej Çoruh od Artvinu až k Yusufeli. Podle původních plánů mělo Yusufeli padnout taky. Cesta skrz staveniště je dlouhá, než nás jandarma stačila legitimovat, málem jsme se počůrali. V pokročilých nočních hodinách zastavuje Bobík autobus přímo uprostřed lomu u spodního toku Büyük Çay. Ve tmě toho není moc vidět, vidím jen to, že pokud tu budeme spát, koledujeme si minimálně o život, za což mi překonání Jirky Škrance v debilitě výběru tábořišť naprosto nestojí. Všichni jsou však rozespalí a vylití, řidiči nevědí, kde jsou, a tak nikdo neprotestuje. Naštěstí přijíždí strážce lomu a vykazuje nás pryč. Ještě doprovodí autem náš autobus, aby si ověřil, že jsme skutečně opustili oblast lomů. (To, co jsme tam viděli ráno, předčilo má očekávání - pod převislými podstřílenými skalami, hrozícími každou chvíli spadnout, jsme se báli i jen rychle projet.)
Dojíždíme do obce Kaptanpaşa a táboříme přímo proti mešitě na lebedou zarostlém plácku, sloužícím zřejmě ještě nedávno jako smetiště.
 
3.7.
Ráno se přesunujeme pod vodopád, abychom po asi hodinovém řešení, zda ano, či ne, zase ten Büyük nejeli. Stav vody byl dle mého názoru docela v pohodě, ukazuje se však, že Büyük není voda na autobusovej zájezd. Leda za hodně malé vody, což dnes není. Mimochodem - stálo by za to zjistit, zda se nedá Büyük Çay jet shora k vodopádu. Úsek kolem Kaptanpaşy vypadal sjízdně a zajímavě.
Jdeme na Ikizdere, stejné úseky jako před týdnem, jen soutěsku jede víc lidí - je větší motivace, může to být poslední řeka zájezdu.
 
4.7.
Pro většinu byla. Akşu Çay je suchá, sice to jde, ale nechci si kazit dobrej vkus. Nakonec to nebylo tak hrozný. S ohledem na vodní stav proběhla plavba bez zvláštních příhod. Některá místa byla poněkud citlivější na přesnost nájezdu.
Navazujeme a skládáme se do busu s hrůznou vidinou 3 nocí a 2 dnů nonstop cesty. Transportní stav to jistí.
 
5.7.
Na jednom z posledních tureckých odpočívadel bereme naftu, navštěvujeme obchod s potravinami a jídelnu za účelem utracení posledních lir a posledního pochutnání si na turecké kuchyni. Travní parta na příkaz Bobíka urychleně likviduje (konzumuje) své zásoby kuřiva, aby na hranicích nebyl průser. V Bulharsku pak vypuká mnohahodinový autobusový večírek končící stripteasem, kterého jsem se bohužel nedožil.
 
6.7.
Okolo 1 hodiny v noci vjíždíme do Rumunska, při čůrání hned za celnicí máme drobný incident s nějakým rumunským šmejdem - navážel se do Vlastičky a nechal toho až po důrazném upozornění, že by mohl dostat přes držku.
 
7.7.
Časně ráno lezeme polomrtví v Destruktivě ven.
Podle Bobíkových propočtů jsme kromě neznámého množství kořalky a nepočítaných Tuborgů v hotelu Barhal za celý zájezd vypili (měli s sebou a dokoupili v Turecku) celkem 744 litrů piva v plechovkách - tj. 1488 piv.
 
 
 
Dáno v Praze, v měsíci únoru, léta Páně 2001.
© bednítko