Turecko 1997

Jsem prase líné, deník jsem si tudíž nepsal. Co bylo možno vylovit ze vzpomínek, je zde. Výhodou v této věci je, že papír nebude znečištěn nepodstatnými záležitostmi.
Dělám, co můžu. Je to nesouvislé, místy neslušné, ale tak už to v životě chodí. Doufám, že jsem někoho neurazil.
Tak do toho.
15.6. Neděle. Na Čerťákách mě oslovuje jakýsi mně povědomý muž (Eda) - nevíš kterej je Bednítko? Jedeme s ním do Turecka. - Takže akce již asi 3x zrušená se koná - já se snad štěstím poseru!
16.6. Asi v 11 večer mi volá pedofil Béba. Vyjímečně nebrečí, že by rád zprznil mojí dceru. Bylo u něj Sádlo, a tak básnilo o Turecku, že hodil za hlavu kšefty a výběrová řízení a jede taky. Je nás tedy devět, což se později ukázalo jako výrazně levnější.
 
20.6. Pátek, 19:00.
Odjezd z Destruktivy je poněkud zdržen pod průhlednou záminkou sepsání seznamu lidí a lodí - ale že to ten Béba se Zdenkou psali ukrutně dlouho!
Trochu se řeší, kudy vlastně pojedeme, nakonec vítězí delší a dražší varianta přes Brindisi a Igoumenitsu s trajektem, který, jak doufáme, v noci na neděli jede.
Jel.
Sádlo páchá v Mnichově první hygienický prohřešek na tomto zájezdu - chčije do plechovky od piva tak šikovně, že málem likviduje tašku s doklady a mapami. Na rozdíl od partičky jsem poněkud kyselej, protože řídím.
 
21.6.
V Brindisi je bordel, skoro jako v přístavu. Doporučenou cestovku jsme nenašli, nicméně nakupujeme levně; má to jedinej háček - všichni včetně Sádla a Starýho Kurda jsme studenti. Prošlo to, Ital nám ušetřil asi 3.000,- Kč. Asi mu na zisku řeckejch rejdařů dost záleží.
 
22.6.
Vstup na řeckou půdu je provázen obvyklou byrokratickou rozcvičkou - cestou dál k orientu už to lepší nebude. Ještě, že máme seznamy s razítkem Bébovo firmy. Adaptace Vašíka a následně moje na řecké silniční poměry probíhá neuvěřitelně rychle až okamžitě. Ať žijou zebry a dvojité plné čáry! Pouze ve vesnicích je nám žinantní jezdit víc než 100, takže domorodé řidiče trochu zdržujeme. S autem jsem si takhle ještě nezasmažil. Chrochtám blahem - zpátky jedeme zase přes Řecko, tohle si nenechám ujít!
Asi ve 22:00 přijíždíme na Tureckou hranici. Ti Řekové se s nima tedy milujou - vypadá to jako hranice bývalého socíku. Úředního kolotoče znalý Vašík vyřizuje hraniční proceduru neuvěřitelně rychle - nestálo nás to víc, než asi hodinu a půl a kartón Marlborek. Na mostě přes Bospor oslavujeme vjezd do Asie mocným připíjením z láhve whisky. (Dejte napít řidiči, je to taky jenom člověk.)
 
23.6.
První spaní v Turecku na odpočivadle u pumpy. Turky to zjevně moc nevzrušuje. Po intensivním šramocení pokračujeme dlouhým přesunem na Samsun. Platíme první, a naštěstí předposlední pokutu - za pásy. Vašík se málem nechal přejet a pak to ukecal na Marlbora a 2 piva. Ta rychlost o něco později mohla být dražší - chtěli 110,- USD, ale máme Vašíka, takže k silničním poplatkům přibylo jen 25,- USD bez potvrzení. Budeme muset bejt hodný, nebo ten zájezd nezaplatíme. Cestou míjíme v protisměru radar ve zmrzlinovém vozíku a policajty předstírající nákup zmrzliny. Šmejdi.
V Samsunu navštěvujeme první lokantu. Snad se neposerem. Desinfekčních prostředků (Scotch Whisky) máme dost, tak co. Nakupujeme Tuborgy turecké výroby; některý naše sládky bych poslal do Izmiru na školení.
Snažíme se najít spaní na pobřeží, nakonec dojíždíme asi v 1 v noci na krásné místo u říčky Akşu Çay - už abysme smažili, po třech dnech v Tranďáku to zavání ponorkou.
 
24.6.
To je teda voda na rozjetí, jak má vypadat. No co, přežili jsme to. Oproti vyprávění pamětníků je to krásná řeka, chce jen pořádnou vodu a tu máme. Odpoledne trochu bloudíme Trabzonem a hledáme lokantu. Našli, přežrali se jako dobytek, dnes opět poprvé. Cestou z města se Sádlo dožaduje piva hozením sandálu po Bébovi. Béba promptně zajišťuje Sádlovi nákup nové obuvi - k údivu kolemjdoucích Turků letí sandály z okna Tranďáku.
Jedeme okolo Maçka Dere k manastiru Meryem Ana (Sumelas). Na tábořišti u pstruží farmy propuká první tureckej večírek. Sádlí tance předcházejí vzestupu koncentrace Sádla asi na 90%. Sádlo nezklame a partičku potěší, ať to stojí, co to stojí. Při činnosti po pití obvyklé se bez změny polohy rukou poroučí rypákem do kopřiv a kamení. V leže na boku pak nerušeně pokračuje v dříve započatém chcaní. Vlašimská representace je poněkud překvapena, nicméně po zjištění, že Sádlo žije, se pokračuje ve večírku.
 
25.6.
Ráno máme místo Sádla zombie, je to skoro zralý na návštěvu chirurgie, snad nás někde nezatknou pro podezření z výtržnictví. Bejt sadista, asi bych si ten celoplošnej nástřik Sádlího ksichtu Septonexem báječně užil.
Jsme kulturní lidé, takže investujeme něco přes dva milióny a jdeme do manastiru. Hoši se samopalama neustále šmírujou dalekohledem protější kopec - jsem zvědav, kdy se odtamtud začne střílet. Nezačlo.
Sjíždíme dolní soutěsku říčky, tekoucí od manastiru, nazýváme ji směle Sumelas Dere, což je asi blbost, ale co. Stejně tak se může jmenovat Altindere podle města před soutokem s Maçka Dere.
Jedeme spát k dědkovi na pobřeží. Za použití svého pozemku požaduje 1.000.000; poté, co Vašík předvedl cvik chytání se za hlavu, tolik nemůžem dát, no to ses snad zbláznil, jedeme jinam, cena padá na 200.000, což akceptujeme. Partička opilců (Bednítko, Béba, Vašík) vyráží pěšky směr městečko Sürmene za poznáním tureckého nočního života. (Jestlipak tam mají bordel?) Po zjištění, že je to asi 2 km, a že z toho bolej nohy, vracíme se nevzdělaní k Tranďáku a pro změnu zahajujeme večírek.
 
26.6.
První echt turecké probuzení - jsou asi 4 ráno, meluzín řve jak raněnej a pár minut poté se začnou po pobřežní silnici valit kamióny. Místo spánku nastupuje podle vojenské terminologie odpočinek vleže. Vyspíme se v hrobě.
Ráno odjíždíme asi na Kara Dere, což nemohu potvrdit ani vyvrátit, neb jsem vylitej a moc si nepamatuju. Radši řídím Tranďáka, abych byl aspoň k něčemu.
V očekávání odjezdu z pobřeží do necivilisované pustiny ždímám společně s Bébou poslední bankomat (nakonec byl skoro v každé vesnici). Před bankou postává muž v košili a kravatě - zřejmě bankovní úředník. Poněkud překvapeně sledujeme příchod dalšího podobně oděného pána, který na výše zmíněném provádí ze zado-spodu hmat, u nás známý pod označením "Beryho hrábě".
Odpoledne pokračujeme v objevování pravé tváře Turecka. Silnice k Solakli Çay je ve stavbě, elektrika na závěsu vleku dostává první významné rány. Několik sebevrahů s Vašíkem v čele jde na to. Mimochodem, mít v čele Vašíka je velmi výhodné - vidí jenom do první vlny a pak nikdy více - aspoň se tolik nebojí. Na konci trasy se Hanička pokouší nejdřív projet a následně proplavat sifon - je z toho poněkud vzrušená diskuse na téma prohlížení, ukazování, a organisace záchrany. Byl to však běžnej destruktivní standard, kterej překvapil pouze přátele z Vlašimi. (S tou záchranou by se asi mělo něco dělat - sereme na to už příliš a nikdo ji neumí.)
Na piknikovišti u řeky Ikizdere je živo. Turci se bavěj, hrajou různé chlapecko -chlapecké hry, je to pro nás poněkud nezvyklé. Pro jistotu nasazujeme osvědčený český model zábavy. Několik inteligentů předstírá znalost čtení, zbytek se věnuje chlastu za doprovodu řevu s kytarou. Po nástupu deště sedíme s Bébou a Starým Kurdem ve stanu, a vyliti do melancholie zpíváme písně typu "Bílé skály", slzy mocně kanouce.
 
27.6.
Ikizdere. S ohledem na nižší obsazenost nenastávají sice jatka jako při autobusovém zájezdu, nicméně autobusovým koeficientem je leckdo opět překvapen. Lihová Hlava předvádí v první peřeji jakousi rozcvičku. Zhruba o kilometr dál plave Starej Kurd a další jízda se zvrhává v honičku za kurdí lodí. Stálo nás to 1 chytačku, Vašíkovo plavání s několika koňary a Bébovo nervy - surfoval na kajaku v kraťasech a tričku na vlnce mezi dvěma prahy (jen ať proboha ta loď nepřiplave). Naštěstí se chytla sama.
Po návštěvě čajovny vyrážíme směr Çoruh Nehri přes sedlo Ovitdagi Geçidi (2.600 m). V sedle leží sníh a několik pomatenců jde asi 500 m k jezeru. My rozumní zatím vymýšlíme škoďárny. Na nic zvláštního jsme nepřišli, následuje jenom nezbytné koulování a jede se dál. Řeka Çayirözü vypadá sjízdná skoro ze sedla (Lichtáci jí jeli), je ale zima a nikomu se tu nechce stanovat. Aspoň si prohlídneme večerní Ispir - konečně pořádný turecký městečko - smrad, humus, filcky, satelity. Kupujeme Maşalláhy po dlouhém smlouvání za nemravných 100.000 za kus, podvodník je ale uznalej a zve nás na čaj. Příchozí Turčíni z nás mají děsnou hlínu. Bavíme se taky dobře - tak drahý to zase nebylo.
 
28.6.
Horní Çoruh. Hanička si po úspěšném proplavání prvního prahu dává opravu a zcela spravedlivě plave znova. Nerozumné mládí. Béba mezitím požil něco dvanáctek a do dalšího nastupuje poněkud upraven.   Çoruh 2/4 ,  Çoruh 3/4.
Silnice podél Çoruhu do Yusufeli je hodnotná. Místy máme potíže s Tranďákem projet. Vlastní auto bych na takovouhle zábavu rozhodně nepůjčil. Večer trávím s Vašíkem v oto lastik, nakonec kupujeme novou gumu za 11.000.000. Zatímco partička už paří s Lichtákovou skupinou v hotelu Barhal, dávám očumujícím Turčínům politické školení o rozdělení Československa. ("Jak jste si zastříleli?")
Večírek v Barhalu pokračuje, Sirali podává informace o horách a vodách, Lichtáci informují o hladkém a levném průjezdu Cigánenlandy - ještě zvážíme, kudy pojedeme zpátky. Ze Strejdy nakonec leze, že to zase v takový pohodě nebylo, takže na to asi serem. Kolenovrti odjíždějí na Oslí terminál, blahobytná parta včetně Sádla (to už je nad věcí a hovoří o třídním charakteru pravdy) zůstává spát v hotelu.
Sedíme s Bébou a s Turčínem, kterej o sobě tvrdí, že je doktor. Ráno zjišťujeme, že to byla zdravotní sestra. Hrozně nás vožral, lotr - ve finále jsme si se všema Turkama dávali hudlany.
 
29.6.
Sirali nás odváží za ostatními na Oslí terminál. Partička je kvalitně sežraná od jakéhosi hmyzu - hnijící pupence jim vydržely asi týden. Ušetřili stovku za hotel, dobře jim tak.
Jedeme dolní Çoruh a pak do hor. Do Yaylalaru je to pouhých 60 km skalnato - balvanito - prašné cesty. Takovou brutalitu jsem s autem ještě neabsolvoval.
Jde to pomalu, pár kilometrů před koncem jsme málem vyměkli. Málem.
Zásuvku jsme konečně urazili úplně.
 
30.6.
Vyjíždíme bez vleku do poslední vesnice, kam vede široká cesta. Dál už je to asi 1 m, a to je na auto přece jen málo. Všichni litují, že na fotografii nelze zaznamenat čichové vjemy. Domečky vypadají dost brutálně, smrad je ještě větší a nad tím vším z toho trčej paraboly. Odvážní a vybavení jdou do hor na 2 dny, Bednítko s Bébou a 1 Tuborgem na 1/2 dne. Tělovýchova je dobrovolná. Jezero stejně opět nikdo nenašel. Starej Kurd s Vašíkem zatím pěkně spravili elektriku.
 
1.7.
Parta dolňáků jede horní Barhal, kterej nakonec není taková procházka, jak vypadal - Starej Kurd si aspoň konečně koupí pořádný pádlo. (Možná.) Následuje Barhal z městečka Sarigöl. Trochu se nudíme, tak si vytáčíme Vašíka.
Odpoledne přichází obligátní bouřka, je toho ale asi trochu víc, než je zvykem; celý Yusufeli stojí na mostě, a sleduje valící Barhal. Doufáme, že horská parta už je z hor zpátky.
Večírek v hotelu se jako obvykle vydařil. Sirali nám vysvětluje význam zkratky maşallah (Allah je jediný a dobrý Bůh) a seznamuje nás se starostou sousední obce, kterej o sobě prohlašuje, že je presidentův řidič (driver), a s místním duchovním.
Ten kouří jako fabrika, pije jednu Raki za čtvrtou a tvrdí, že je duchovním všech církví světa. Jsme dost chytrý, řešíme zásadní otázky jsoucna, bytí, Boha, Svaté Trojice, etc., jak už to tak opilci dělají. Později jsme pochopili, co tím zřejmě myslel - v Yusufeli totiž žije obyvatelstvo různých náboženství včetně křesťanů a mají tam jenom mešitu. Docela jednoduše všichni choděj do mešity a je to.
 
2.7.
Bylo toho trochu víc (tý bouřky). Čekáme na trosečníky.
Po snídani v lokantě a po čaji se starostou (mluvil o poznání srozumitelněji, než předešlého večera) se flákáme po Yusufeli, cpeme se pistáciema a pokoušíme se přivodit si mocným popíjením çayů v několika čajovnách srdeční kolaps. Vašík navštěvuje holiče za účelem zkultivování svého zjevu. Povedlo se - vypadá jako debil. Zatímco méně praktičtí členové nakupují zlato pro ženu a milenky, Starej Kurd se rozhoduje pro nerezové nádobí. Po sjednání obchodu a zabalení nádobí do krabice zjišťuje, že poněkud přehlédl číslici na začátku. Kramář je mírně rozladěn.
Naštěstí přijíždí auto od Coca-Coly a kramář s kolegy z několika okolních krámů předvádějí bleskovou akci - odstraňují z chladícího boxu Coca-Cola vše, co tam nepatří, a plní jej zbožím požadované značky. Není nad dobré sousedské vztahy.
Když se kontrola dostaví, je vše v pořádku, a za odměnu je spravedlivě vyšikanována za nedoléhající dveře boxu. Kurd se značně nerozhodným způsobem rozhoduje pro levnější sadu. Přichází Vašík a sjednává způsobem obvyklým nižší cenu a pánev navíc.
Partička z hor se neobjevuje, tak vyrážíme nahoru. Cestu do Sarigöl už Karel Pilař projel. Zbytek (asi 40 km) ušli pěšky v mokrých botách a přes závaly, který tam budou ještě za měsíc. Ještě, že jsme včera s Tranďákem ujeli. Dovolená by asi byla delší. Pro spravení chuti nabízíme poutníkům střední Barhal, což ku podivu vítají.
Spíme v oáze u slizké řeky Tortum Çay. Cikorky poblíž bydlící jsou trochu dotěrné, ale vše nakonec přežíváme bez konfliktu.
 
3.7.
Slizká řeka je skutečně slizká - humusáci na to jdou. Dole dostáváme od místního zemědělce meruňky (nebo to bylo jiný ovoce?). Ctitelé vodnatých řek dávají ještě dolní Çoruh a pak už vyrážíme přes Artvin zpět k pobřeží. Nalézáme krásné místo s přístřeškem a stolem a mořem, nádhera. Po chvíli přijíždí auto se třemi Turky. Jestli tam jako budeme spát, etc., že si to tady takhle pěkně vybudovali a že tedy za hodinu přijedou, přivezou ryby a Raki a uděláme večírek. Udělali jsme. Ryba byla vynikající, Vašík s chutí a ostatní ze slušnosti pili Raki, ani po tom melounu jsme se neposrali. Večírek byl bohužel násilně přerušen průtrží mračen, opodál však byla objevena garáž se starou bárkou, kam jsme se promptně přesunuli. Zjišťujeme, že whisky Turkům docela chutná, neumějí to ale moc pít a nedělá jim to dobře (na rozdíl od nás).
 
4.7.
Trochu přibyla voda, Firtina Çay teče jako zamlada. Jedeme vršek - údajně je to WW II - no, potěš pámbu! Spodek jede už jen Eda s Hankou, ostatní jsou přesvědčeni o dobrovolnosti tělovýchovy.
Prohlížíme jednu z nejkrásnějších řek této oblasti, Büyük Dere, má však barvu Colorada a poněkud valí. Nechce na to jít dokonce ani výborný Eda, ani ješitný Vašík. Asi je to skutečně o ústa.
Zkoušíme ještě vyjet proti proudu jakéhosi pičawasseru - je to divné a je tam i divné obyvatelstvo. Toto údolí (Güneysu a přilehlé řitě) zjevně není třeba příště navštěvovat.
Někteří kaskadéři s Lihovkou v čele si kupují zmrzlinu. Spravedlivá odplata na sebe nenechá dlouho čekat. Posrali se jak zamlada.
 
5.7.
Problémy některých účastníků zájezdu s vyměšováním pokračují i v časném ránu. Vašík nestihl včas opustit spacák; Sádlo bylo o poznání rychlejší - vyběhlo před stan, vysralo se vedle vleku a znečistilo Bébovo na vleku se sušící plavky o svůj řitní otvor.
Pro velký úspěch opakujeme Ikizdere. Tentokrát už nikdo není překvapenej, veselo je i tak - Starej Kurd se rád koupe. Rodinka by mu měla koupit k Ježíšku novou špricku.
Odpoledne věnujeme odpočinku u moře, jsou docela vlnky, jde se surfovat na lodích. Zvládli jsme to neočekávaně bez zranění.
Večer se u rozestavěné chaty seznamujeme skrze získání dřeva na oheň s dalšími milými tureckými kumpány. Nastává pro změnu večírek, nejdřív v chatě, následně u ohně. Dozvídáme se, že jeden z těch hochů slaví 33. narozeniny. Ostatní jsou údajně v témž věku, ale vypadají všichni min. na 45 a dost vyžile.
Vašík Turčínům ochotně vysvětluje původ vysokých koutů na Bébově čele. K našemu překvapení nám nerozbili huby, naopak je tato poučka velmi zaujala.
Ve finále se opět projevuje nedobrý vliv whisky na naše turecké přátele - Lihovka málem přichází o panictví. Maje však řiť rozjitřenu následky požití zmrzliny, nemá pro chlapecko - chlapecký vztah pochopení. (V zájmu pravdy je nutno konstatovat, že tak daleko to nedošlo - nechtěl si s Turčínem ani dávat hudlany.)
 
6.7.
Vracíme se na Büyük Dere, má už docela rozumnou vodu, i když je jí stále víc, než je zdrávo. Po hodině šramocení a řešení zůstává jistý Eda a nejisté Bednítko, takže na to serem. Eda je velmi rozladěn a ani se mu nedivím.
Znamená to totiž v podstatě nástup na cestu domů, která všechny už několik dní straší i ve snu. Přesunujeme se na tábořiště u Akşu Çay. Na místě hrubě šikanujeme Vašíka za jeho způsob řízení - skoro je mi ho líto. Snad to bude mít positivní efekt. (Mělo. Částečně.)
 
7.7.
Eda s Hankou a Sádlem zkoušejí totálně suchou Akşu Çay. Baví je to asi 500 m, než Sádlo skočí Edovi na záda a Eda plave. Záchranná akce je jako obvykle dobře připravená.
Po výletu do delty řeky Yesilirmak (zjišťujeme, že 1 cm na mapě měřítka 1:800.000 je poněkud více než na mapě 1:200.000) se vracíme na pláže u města Terme.
Sádlo objevuje "nádherně zasraný turecký hajzly. Ten tyfus mám tutovej." Usuzujeme, že nemusíme mít všechno a že budeme raději pouštět kačenky do moře, jak je na tomto zájezdu obvyklé. Někteří nadšenci jdou surfovat, celkově jsou už všichni unaveni, ani na večírek to nevypadá.
Asi ve 23:00 přijíždí jandarma a vyhání z pláže a přilehlého lesíka zbytky piknikujících. Zjevně je zakázáno zde nocovat. Nás si nechali na konec. Frajtr je dosti tupej, mužstvo si z něj dělá srandu a živě s námi konverzuje. Nasazujeme osvědčené mimikry - předstírání vrozené debility. Frajtr nakonec za podpory značky Marlboro usuzuje, že s námi nehne, vyhání nás však i s Tranďákem dovnitř lesíka, abychom nebyli vidět. Vašík si užil něco šíbování mezi stromy v naprosté tmě na varovná světla.
Nenaboural to.
 
8.7.
Ráno překonává všechna očekávání - spíme zřejmě v Tureckém národním parku - tolik odpadků v lese jsme ještě neviděli.
Vyrážíme směrem na Istambul. Cestou si kazíme chuť v lokantě u pumpy - jídlo nic moc a ještě to byli děsný zloději. Loučíme se pozdravy typu fuck you, hospodskej nás pak honí s drobnejma zpátky, takže to slyší ještě jednou.
Odchází nám první guma na vleku. Zjišťujeme, že: 1) máme gumy zjevně přehuštěné, 2) ten šmejd osadil Bébovi vlek protektorama, vyrobenýma z úplně doježděných pneumatik.
Změna zasedacího pořádku: vzadu sedí Béba a Bednítko a uvádějí se Tuborgy, chlazenými z okna v Sádlovo fuseklích, do transportního stavu. Asi po 2 hodinách přišedší Starej Kurd neponechává nic náhodě a ztransportuje se taky.
Bloudíme po předměstích Istambulu a hledáme místo na spaní, abychom mohli ráno hodit Bébu na letiště. Trochu se diskutuje na téma čistoty nalezeného plácku, na kterém kvůli jakémusi zpupnému zbohatlíkovi musíme spát, no co, ponorka by mohla bejt daleko intensivnější - ještě to docela jde. Béba celkem oprávněně oponuje, že nemá zapotřebí dělat sponzora a současně poslouchat blbý kecy. Vlek bude dražší.
 
9.7.
Místo to bylo fakt dost dobrý; od 4 do 7 ráno nějakej dement s pásovým traktorem oral přilehlé pole. Aspoň Béba nezmeškal letadlo.
Odjíždíme v osmi směr Řecko. Dlužno poznamenat, že dvojsedadlo vpředu je při obsazení jedním Bednítkem podstatně pohodlnější, než v případě přisednutí dalšího pitomce. Turecká hranice je směrem ven výrazně propustnější, asi po 1/2 hodině pokračujeme dál.
Cestou Řeckem potkáváme prvního řeckého policajta. Zastavil auto za námi, které Vašík chvilku předtím opral asi stovkou ve vesnici. Zřejmě stíhají pomalou jízdu.
Usuzuji, že Vašík jede nebezpečně pomalu, a přebírám řízení.
Konečně se můžeme vykoupat v čistém moři - Egejské je poněkud méně zahumusené, než Černé. Sádlo se pokouší o transportní stav - u moře dosahuje cca. 80% Sádla. Je s ním veselo, ale začíná být obtížně zvládnutelné. Po několika drobných hygienických prohřešcích pana Sádlo a po odchodu další gumy na vleku do Věčných lovišť zůstáváme poblíž městečka Platamón. Gumy jsme pořídili ojeté za 50,- USD, zastávkou na pobřeží jsme ušetřili USD 2,- za mýto.
 
10.7.
Igoumenitsa nás vítá přívětivou tváří. Malý nedostatek je ten, že lístky na trajekt zde prodávají přímo provozující společnosti, takže platíme plnou cenu. Děvče je velmi ošukáníhodné, nicméně tupé - má potíže s počty a o studentech nechce ani slyšet.
Na Eurocard hledí se zjevným zděšením.
Na pláži je živo, všichni s vyjímkou Haničky zjišťují, že tento způsob zábavy je velmi zábavný.
 
11.7.
Brindisi - Lofer. Tak tohle nás dneska čeká. Předstírám, že neumím řídit, sedám za to až večer v Innsbrucku. U baráčku na konci Loferschlucht si přečteme, že se tam nesmí spát, a spíme.
 
12.7.
Zasněženej Brenner už cosi naznačoval, tak nejsme překvapený. Saalach valí, Vašík by to jel, ostatní si tím tak jistý nejsou. Kromě toho, na slalomové trati jsou mezinárodní závody. Přejíždíme na Schwarzbach, není to daleko. Je to voda pro všechny, kdo to ještě neznal, poznal. Mohlo jí být víc.
Domů jedeme přes Dolní Dvořiště a Vlašim. Před českou celnicí nás zastavuje policie kvůli porušení zákazu odbočení od free - shopu směrem do Česka. Po vysvětlení, že si přece potřebujeme koupit chlast i cestou domů, nás pouští dál.
Dáváme si každý asi 2, Vašík 3 večeře v příjemné hospůdce poblíž Plané nad Lužnicí. Trochu si děláme srandu z měchuřin na televizní obrazovce; hospodskej nás jemně upozorňuje, že se nejedná o žert, nýbrž že celá Morava je pod vodou.
Za doprovodu mnohých pražsko - šovinistických keců odvážíme vlašimskou representaci do Vlašimi. Po zjištění, že skutečně mají všechno, si to všechno promptně strkají do prdele, za bujarého veselí destruktivní partičky.
 
Tak to je všechno, víc si nepamatuju. Tranďákem jsme najeli 10.000 km. Bylo to hodnotné.
 
23.10. Konečně jsem spočítal vyúčtování a dopsal tenhle deník. Uf.
25.10. Sklerotik Béba přidal ještě několik význačných poznatků.
30.10. Prošlo jazykovou a stylistickou úpravou.
8.5.98 Béba si vzpomněl na bankovní příhodu, která je velmi významná, a proto byla okamžitě včleněna.
 
© bednítko 1998